sedmé patro

19. května 2013 v 21:16 | רנטה |  Úvahy k zamyšlení
Summer. Už za chvíli. Sluníčko. Dodává mi to energie. Dlouhý víkend, který přesto rychle utekl. Mám pocit, jako by už prázdniny přišly. Krásný pocit.
Mám nádherné plány na ty dlouhé dva měsíce, kdy nebudeme muset otročit ve škole a trávit svůj volný čas věčným stresem. Děkuju Bohu za to, že mi rodiče dovolili strávit týden s kamarádem na chatě. Společné fotky, sluníčko, co nám svítí do očí a smích, konečně smích. Jen se bojím, abych se netěšila příliš. Pak se totiž všechno skazí. Vždycky.
Proč vlastně píšu, když nevím, co psát? Hlavou se mi toho honí spousta, vždycky si říkám, jo, o tomhle pak napíšu článek, ale když už se konečně dostanu k počítači, najednou se mi všechno vypaří z hlavy a nemám o čem psát. A o tom, co mě napadá psát nemůžu, protože je to trapný. Všechno je to nějak trapný. Nechce se mi už mít ty divné nálady, nemluvit. Všichni se mě akorát ptají, co se děje, nechápou, že o tom nechci mluvit. Falešné iluze, děkuji nechci, poraď mi kam mám jít, ukaž mi cestu. Všichni se měníme a blbnem. Jo, to je to správné slovo. Všichni naprosto blbnem. Včetně mě. A ti, co si hrají na chytré, jakože neblbnou, blbnou ze všech nejvíc.
Jsem jediná, kdo odpoví vždycky? Kam se poděla snaha udržet rozhovor? Všichni se starejme jen o sebe. Pitomci a blbci, co je přestávám mít ráda.
Někdy mě děsí představy toho, co bude za pět, deset, dvacet let. Myslím daleko, všem to připadá divný. Nemám komu to říct, takže dál poslouchám. Proč ne, žejo. Vždyť je to jednodušší.
Sluníčko mi svítí do tmavnoucích vlasů, ležím na trávě a mžourám do nebe. Proklínám se, že nemám sluneční brýle.
Hraju a strašně mě to uklidňuje. Zase začínám věřit, že mám talent. Ten pocit, který mě na tak dlouhou dobu opustil, zase přišel, vrátil se. Ta přehnaná radost co mě pohlcuje je tak.. radostně pohlcující (výřečné). Pár tónů, co jim dokážu dát život. A konečně mě chválí, zase mě chválí a já se jen hloupě usmívám, okouzlená návratem toho dojmu, který jsem tak dlouho necítila. Je mi jinak, zase rytmicky hýbu prstama na kolenou, hraju. Dívám se do stropu a děkuju Bohu, jež je nade mnou, protože vím, že ten pocit mě dělá jinou. Ten pocit mě dělá odlišnou, tohle je můj parket, a tohle nesmím nechat odejít, protože tohle nemá nikdo, ten pocit musí být výjimečný pro mě, ne pro ně. Nesmím na to znovu zapomenout.
233648_tumblr_mkmyzqg1ju1s0fgcxo1_400_large
p.s. miluju nutellu
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Hifi Hifi | Web | 29. května 2013 v 19:46 | Reagovat

Obdivuju kohokoli, komu vydrží nutella déle jak dva dny.
Obdivuju tenhle gif.
Sluníčkooo~

2 naivepesimist naivepesimist | Web | 30. května 2013 v 19:56 | Reagovat

Sluníčko. Kurva, už by to chtělo sluníčko! A nutellu. Mám hlad.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.