Patent na řeku

23. dubna 2013 v 14:41 | רנטה |  Úvahy k zamyšlení
Neberte mi má zákoutí, moje rohy, má místa. Moje. Já tam byla první, za zimy i za vedra. Sedla jsem si na rozpálené schody i na schody pokryté ledovkou, proč mi to teď berou? Hajzlové.
Nedokážu napsat smysluplnou větu, co by mohl někdo pochopit. Facepalm. Ale co, je nás víc.
Miluju ten pocit, když přede mnou začne kamarád někomu lhát, já se na něj podívám, protože znám pravdu, a začnu lhát s ním. A pak mě pozve na kolu. Achjo, chybí mi ten bro.

Koukám do plamene svíčky, jak mi lačně oblizuje konečky prstů. Dívám se na ten jev jako spadlá z nebe, snažím se nevnímat tu bolest a stejně mě fascinuje, jak moc těžké to je. Vztáhnu ruku zpět k sobě. Podívám se na červený flíček na malíčku, sedím nehybně. Pak se rozběhnu a strčím ho pod ledovou vodu. Za zvuku tichého syčení se uklidním.

Chci pryč z Ústí, co má sice krásná zákoutí, ale.. prostě to není ono. Dala bych všem sbohem a zamávala jim z rozjíždějícího se vlaku bílým šátečkem, který by mi nakonec vyklouzl z prstů. Like the last memory.

Dívám se do očí dřevěné kočce s ulomenou hlavou. Cítím zvláštní pocit, jako by byla mou zpřízněnou duší. Máme něco společného. Nejspíš tu hlavu.
Pročítám si staré články, jako by snad ani nebyly o mně. To staré já je tak daleko, že už to ani já nejsem. Připadám si staře. Jako bych listovala svraštělými prsty a hladila černobílé zrnité fotky ze svého mládí s retro účesy.

Mám chuť na vafle se šlehačkou.
Vafle se šunkou.
Achbože, El. Cos to provedla.
Už nikdy nebudu jíst vafle.
Vaflevaflevaflevaflevaflevaflevaflevafle
To slovo ztratilo význam.

Doma teď máme staveniště, jelikož rodičové se rozhodli zničit mi život, tak se musím probojovávat každým schodem a nezničit si nové boty o maltu. Radši zdrhám ven. Ach BERANIKO. Už mám v mobilu Dekameron. Heč.

Chce se mi spát, beru prášky proti spaní, na spaní, proti bolení hlavy, proti břichu, do toho furt piju nějaký ty bylinky. Už je mi z toho zle.
But the show must go on.
Ve škole probíhali přijímačky, takže odpadlo několik hodin.. proč se teda trmácet takovou dálku kvůli třem hodinám? Zůstala jsem doma. Píšu esemesky, co nedávaj smysl. Jsem naštvaná kvůli věcem, které bych měla pustit z hlavy. Kvůli věcem, které by mě neměly zajímat. Kvůli věcem, co nejsou můj problém.
ALE.

Utíkám vlastním myšlenkám někam ven a pryč. Pořád někde chodím, rodina mě za to nenávidí, ostatní to nevidí. Kupuju si dárky, co nakonec rozdám. Jsem strašně hodná, totiž.


Moje drsný boty na drsných schodech u drsný řeky. To byste chtěli.
Utíkám vlastním slovům. Co to se mnou je? Chybí mi staré časy, ztracení lidé, dávno zapomenuté chyby. Chci se vrátit, zoufale se chci vrátit a všechno to napravit. Proč si ostatní nevzpomenou? Jak můžou všechno hodit za hlavu? Vlastně jim to závidím.

Připínám si špendlíky k prstům a píšu s tím. Abxoj, jfak sde maas?
Připadám si jak beznadějný případ, co nerozumí nikomu, ale je strašně rozumný. Překvapuju samu sebe.

Nemám o čem psát, tak proč vlastně něco píšu, žejo. Vedu strašně zajímavej život, přičemž mě rodiče nepustí na jediný koncert, na vysvědčení nemám mít trojky a moje rebelství spočívá v házení klacíků do vody. Každý mi má co závidět.

Kam se podívám, vidím ho. Jak pobíhal z křoví do křoví, jak pořád utíkal. Jak jsem si na něj sedla a on mě sladce schodil a pak se nechal hladit. Proč mi odešel? Dala bych teď za něj cokoliv. Byl to můj miláček.

Jahody se šlehačkou nebo horkou čokoládou jsou děsně sexy věc.

Těším se do divadla na The Beatles a The Doors. Uvidím to podruhé. Haha. Černovlasej kudrnatej chlápek, co tam pobíhá v kožených kalhotách a bez košile. Ach.
A k tomu hudební orgasmus z tý úžasný hudby.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Hifi Hifi | Web | 24. dubna 2013 v 19:53 | Reagovat

Líbí se mi tvé nohy a chci bejt řeka, ale jsem jenom křoví. Blbí kulisáři.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.