Věčnost nočního nebe

8. března 2013 v 16:47 | רנטה |  Úvahy k zamyšlení
Ten pocit, když si uvědomíš, že je to všechno vlastně jenom jeden velký omyl. Jedna velká náhoda.
Miluju, jak se člověk musí začít bavit s jedním, s druhým, s třetím, aby ho nakonec ten čtvrtý seznámil s tím pátým. Je to fascinující. Nevěřím na osud. Nedokážu věřit v něco, co by mě podněcovalo k tomu, abych si připadala, že nad svým životem nemám kontrolu, že je všechno předem určený, a že všechno, co udělám tak vlastně přesně mělo být. Je to iritující.

Teď, když už je víc teplo, hrozně baví chodit za tmy ven, tedy v mém případě sednout si na zahradu a koukat do nebe. Jsem bohužel podmaněna okolním světem a beru si s sebou mobil včetně přístupu na internet. Proklínám samu sebe, jak jsem omezená. Ale je to krásný pocit. Sedím tam, ve svetru, studený vítr se mi dostává pod něj a já mám husí kůži. Nedávno jsem dokonce viděla Velký vůz.

Miluju, když mi otec vštěpuje do hlavy, jak jsem neschopná a jak je mi všechno jedno. Že pro to, co mám ráda stejně nemám srdce. Jako by mi viděl do mozku. Jako by mi viděl do srdce. Jakoby to mohl pochopit. Jakoby vůbec chtěl.

Všude jsme stejní
Jen chceme být milováni
Jsme zmatení, bojíme se
Sami sebe
Pořád musíme hledat svou cestu
Bez loučení
Bez návratu

Konečně tu jsou prázdniny. Strašně se těším na své brusle, doufejme, že je dostanu co nejdřív, jelikož jsem domluvená na středu s kamarádama. Už se vidím. Es. z druhé strany a.. ten druhý, pro něhož fakt nejde vymýšlet pseudojméno z druhý strany, pojedu asi tak půl metru za hodinu a budu řvát na všechny strany "Držte mě, proboha, držte mě".
Nemůžu se dočkat.

Proč se nemůžu na nic soustředit? Myšlenky mi proudí tak rychle, že je sama nestíhám rozeznávat. Štve mě rozkouskovanost mého života do malých epizod, kdy je každý jednou hlavním hrdinou, ale nikdo ne na dlouho, protože v další epizodě najednou umře nebo tak něco. Nebo je naopak deset epizod prázdno. Bílý plátno. A smutný prach.

Další den pomíjí
Nic už necítím stejně
Vidím to jasně
Ale s obavami
Jako se dívám na modré nebe
Cítím se jinak
Osvícený
Zbavený smyslů
Živý
Mrtvý

Došla jsem k názoru, že bych byla skvělej filozof. Pokládat otázky, na který nikdo nezná odpověď je moje specialita. Vystuduuju si filozofii a psychologii a pak se budu ptát sama sebe, proč jsem to vlastně udělala, za jakým účelem a jestli se tím náhodou neprojevuje nějaké mé trauma z dětství.

Čert vem lékařský tajemství.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 naivepesimist naivepesimist | Web | 8. března 2013 v 17:35 | Reagovat

prosím, přijeďte za mnou.

2 Hifi Hifi | Web | 9. března 2013 v 18:37 | Reagovat

Prach je smutnej všude, myslím.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.