Paragraf

24. března 2013 v 14:22 | רנטה
Paragraf číslo 6512168421351:
Kurva jděte do háje s depresema, za který si můžete sami.
Jsem studnice přání, zeď nářků, kam si každý chodí postěžovat. Strašně se vám snažím pomoct a jsem ráda, když si toho vážíte, ale co je na tom tak těžkého, uvědomit si, že jste vlastně šťastní, že vám nic nechybí, kromě vlastní sebeúcty?
Ale ne, mám vás ráda. Jen je to, co prožíváte hloupé. Já holt stojím nohama na zemi. Asi to taky občas není jediné řešení.

Den vzpomínek.
Poslouchám nesmrtelný hitovky. Boten Anna. Přes svůj dnešní vkus mám tu písničku ráda. Je plná těch starých let, období čtvrté páté třídy. Ty časy mi chybí.
Nedávno jsem projížděla svá stará videa z nejmenovaného webu, na kterém se přehrává hudba. Mám tam dlouhý vlasy, navlněný díky dlouhým nocím s copami na hlavě, krásný dětský šatičky a všichni mi tleskají. Achbože. Chci se tam vrátit a zase se smát bez zubů, jíst ten zákusek s obavami, jak skončím. Chci se tam vrátit a znovu si prohlédnout soupeře, abych si uvědomila, kdo u toho vydržel a kdo to vzdal. Chci si znovu prožít ten pocit ulehávání v peřiny s takovou mírou štěstí, že se až mísí s nicotou. Všechno je najednou tak dávno.
Místo toho se dívám po třídě a uvědomuju si, jak moc ty lidi nenávidím. Nejsem člověk, který by plýtval nenávistí, tu mou si musí každý zasloužit. Ale když vím, že jen o kousek dál jsou lidi, ke kterým mám mnohem blíž, nejradši bych se narodila znovu, do toho správného roku. Namísto toho musím ale poslušně sedět ve třídě a zhnuseně pozorovat, jak se iSheeps (jak je vhodně nazval nejmenovaný člověk z již zmíněného vyššího ročníku) hádají s klukama, co tak houževnaně obhajují ty předražený nakousnutý jabka.

Stojím tady
Znovu tě vyzývám
I když je mé srdce naplněné obavami
Všechny mé slzy
Jako plavba v jezeře slzí
Znovu tě vyzývám
I když je mé srdce naplněné obavami
Všechny mé slzy
Jako plavba v jezeře slzí
Jako věčný plamen

Den slaďáren. Nesnáším je. Ale tahle je boží.

Ta knížka byla krásná. Sice dost ohrané téma, ale tak úžasně napsaný..
Navíc byla vázaná, z roku 1942 a nenahraditelně voněla.
Můj fetiš.

..trocha horečky.. nevidouc nenávistného pohledu.. proti přívalům deště.. lekla jsem se hrozně.. nebylo nikoho na celém světě..
Slova splývají v jedno. Abych jim porozuměla, nesmím je vnímat. Jen se nechat unášet přívalem vět, point beze smyslu. Do dvou do rána. Do tří. Na chvíli usnout a potom začít znovu. Třeba i od začátku, není to jedno? Není co chápat, jsou to jen stíny ve větru.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 naivepesimist naivepesimist | Web | 24. března 2013 v 22:11 | Reagovat

A soucitím s tebou.

2 Berenika Berenika | Web | 22. dubna 2013 v 20:57 | Reagovat

iSheeps, bé.
Teď mi zní Boten Anna v hlavě a jen tak nezmizí, mrcho jedna.
PUSTÍM SI DEKAMERON.....................................

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.