Mořská okurka

17. března 2013 v 17:50 | Brenda Brokenheart |  Úvahy k zamyšlení
Bubliny. Nořím se do horké vody, počítám vteřiny pod vodou, sleduju malé polštářky vzduchu unikající mi od úst. Pak prudce vstanu a zhluboka dýchám. Kašlu vodu.
A znovu.

V moři žije tvor, jmenuje se mořská okurka. Rozmnožuje se tak, že se začne obracet naruby tak důsledně a svědomitě, až se sám na kusy roztrhá. A z každého kousku doroste ta potvora nová a úplná. Začínají všechny od nuly? Nebo si některý kousek v sobě nese to pravé staré já? A co o sobě ti nové soudí navzájem? Probleskne někdy v rychle rostoucích strukturách matná víra, že byly součástí jiného celku?

Vedu rozhovory sama se sebou. Jedna část mého já je psychoanalitik, pokládá mi otázky, a když se jí na něco zeptám já, odpoví otázkou. A ta druhá.. Ta druhá část sedí upjatě na malé pohovce a odmítá si lehnout. Raději se své druhé polovičce dívá do matných očí. Upjatě. Ale neústupně.
Čím to, že je mi tak podobná?

S kterou pohádkovou postavou byste se ztotožnila?
Se starší sestrou.

Každá chce být princeznou, každý se dojímá nad Popelkou, že musí přebírat hrách - ale však to není tak zlá práce. Kdekdo jí fandí, i ptáčkové, i myši, i tatínek, prstem nehne a dostane všechno, šaty jí padnou, střevíčky netlačí a sbalí prince. A co starší sestra? Co jí přiveze tatínek z trhu? Sotva pozdravení, to se ví, není jeho, všechno jen pro ni, pro tu fňuknu. Vezme ji někdo na bál, aby si nás všiml alespoň panský hajný? A přitom bychom tak strašně, tak zvířecky ukrutně chtěly domů, kde vládne jen nepohoda a ublížený svár. Je proto ochotna udělat všechno. Usekne si patu i palec, aby obula ten směšný titěrný krám.

Ležím na zemi a dívám se na strop. Je tak úžasnej. Ztrácím se v něm.
Ležím na stropě.

Koukám do hvězd. Do těch tří, co mi svítí nad hlavou, když sedím na studené trávě, místami pokryté sněhem. Protože ostatním hvězdám se nějak nechce ven. Uvažuju nad tím, na co myslí El. Uvažuju nad tím, na co myslí Es. A ostatní. Docházím k neočekávaným závěrům.
Doufám, že máte škytavku.

Sometimes I feel nobody gives me no warning
FInd my head is always up in the clouds in a dreamworld
It's not easy - living my own

Denní rutiny. Nemůžu spát, jsem přišpendlená k internetu, přestože se mi oči zavírají. Čtu si knížku o psychice. Jako bych o tom nevěděla své. Oči mi padají, ale stejně si nejdu lehnout. Mobil v nabíječce, svítím si na písmena, nohou zavírám dveře, abych nikoho nevzbudila. V půl třetí si jdu pro sklenici vody. A v pět mám pocit, že už bych si docela zdřímla. V šest usínám. V půl osmé vstanu.

Zatahejte mě za vlasy. Štípněte mě do tváře. Jen mi připomeňte, že ještě žiju. Prosím.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.