Jsem prach ve větru

11. března 2013 v 17:46 | רנטה |  Úvahy k zamyšlení
Je hříchem zabít něco, co ještě nežije? Je to hřích nebo zbabělost? Snad je to pouze zbablost, nést následky hříchu. A zbabělost sama je hříchem. Ale vsadit život za život není zbabělost. Nemůže to tedy být hřích.
Tisíce zoufalých myšlenek, které nemůžu ani stěsnat do krátkých dní, přelétnuvších jako blesk, vzdor nekonečným nocím bez spánku.
Ty věty dopisů stojí přede mnou jako živý otazník.
Jakýsi starší, blahobytně vyhlížející venkovan pojídal v koutě ohromný kus masa, přikusuje k němu krajíc chleba s tak spokojeným výrazem, že se mi chce zvracet. Pociťuji náhlou touhu vyrazit mu ho z rukou. Jak by se tvářil? Bože, jak by se tvářil? Proti mě sedíce dvě ženy, rozmlouvající o praní prádla, a vedle nich nepříjemně vyhlížející dívka, pílující si nehty. Nenávist k těmto nevinným lidem mě dohání k šílenství. Raději odcházím.
Noc, probdělá ve svíravém strachu, dovede vtisknout svou stopu do srdce i do očí. Dokáže rozrůst pocit viny, který za běžných okolností se zdá být zcela nepatrný. Postaví každý čin, ba každou myšlenku do ničivého světla nenavratitelnosti. Smršťuje nervy do bolestných chuchvalců, které se chvějí při pomyšlení, že za několik hodin vryjí do nich pálící oči obraz člověka.
Svíravé mrazení v konečcích prstů, vnořených do kapes, přechází zvolna do celého těla. Nemyslím. Nechci myslet. Čas polyká pomalu vteřiny jako vlekoucí se řeka kapky deště. Zmodralé ruce sepjaty za zády.
Mozek se mi svíjí v myšlenkách, chaotických jako pocity, které svírají srdce.
Řezavý mráz a nedělní klid. Ulice tiché a neživé. Těkavé oči, odevšad.

Tón stoupá vítězně
Až Cé se zlomí v Cis
Zpívat kantilénu
A byl to chorobobis

Tužka škrábe po papíře, vrývá se do něj s takovou jistotou. Ani si neuvědomuji, že to já tužku držím, že to já ovládám její pohyby. Jako loutka za divadle. Měníme hlasy. Ale podstata je stejná.
Znovu vidím, že tu stojíš a pozoruješ mě. Zvou mě k tobě blíž, nemůžu si pomoct. Ve vzduchu je kouzlo. Ovládá mě paranoia. Všichni a zároveň nikdo mě vidí. Snažím se s tím pocitem bojovat, nemůžu takhle zůstat navždy. Můj černý diamant, jenž nosím u srdce.
Slova odtékají jako nekonečný déšť do papírového pohárku. Loudají se, když odcházejí, vypaří se na cestě vesmírem. Kaluže smutku, vlny radosti. Obrazy lomeného světa, které tančí přede mnou. Jsou jako milión očí, které na mě volají přes celý vesmír. Myšlenky se točí jako nepokojný vítr uvnitř poštovní schránky. Slepě padají na cestě svým vesmírem. Zvuky smíchu, stíny země krouží v mých otevřených očích, vábí mě. Tůně smutku. Bez hranic.
Zbyly jen střepy. Hořké slzy po tvářích. V malém spletitém stavu mysli se ohlížím, abych nalezla, kde jsem udělala chybu. Protože nikdy nečteš mezi řádky. Proto tě to zabíjí. Přenáším sluneční zář a odnáším odvrácenou část Měsíce, s sebou, ke dnu. Sebere to sílu. Jednoho dne. Budeš prosit a křičet a plazit se, bolestí se zblázníš, jsi oběť svých zločinů. Udělá to z tvého života lež.
Teď, všichni hříšníci, tohle je proroctví. Odhalení našeho vlastního osudu. Měli jste jednou sen, ten sen, co jste prodali. Pamatujete si staré časy. A když tvůj svět bude rozmetán, skrz tvé srdce vezmu ti duši. Skrz tvou duši vezmu ti sny. V slunečním soumraku. Všichni se topíme v nářku. Naděje nikdy neumírá. A čistá modrá sluneční obloha zmírní bolest. Spěte dobře a sněte sen, jenž jste prodali.

Pro žití zabít není hřích
Bůh odpustí mi snad
Ale i hříchů největších
je schopen, kdo má rád
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.