Březen 2013

Paragraf

24. března 2013 v 14:22 | רנטה
Paragraf číslo 6512168421351:
Kurva jděte do háje s depresema, za který si můžete sami.
Jsem studnice přání, zeď nářků, kam si každý chodí postěžovat. Strašně se vám snažím pomoct a jsem ráda, když si toho vážíte, ale co je na tom tak těžkého, uvědomit si, že jste vlastně šťastní, že vám nic nechybí, kromě vlastní sebeúcty?
Ale ne, mám vás ráda. Jen je to, co prožíváte hloupé. Já holt stojím nohama na zemi. Asi to taky občas není jediné řešení.

Den vzpomínek.
Poslouchám nesmrtelný hitovky. Boten Anna. Přes svůj dnešní vkus mám tu písničku ráda. Je plná těch starých let, období čtvrté páté třídy. Ty časy mi chybí.
Nedávno jsem projížděla svá stará videa z nejmenovaného webu, na kterém se přehrává hudba. Mám tam dlouhý vlasy, navlněný díky dlouhým nocím s copami na hlavě, krásný dětský šatičky a všichni mi tleskají. Achbože. Chci se tam vrátit a zase se smát bez zubů, jíst ten zákusek s obavami, jak skončím. Chci se tam vrátit a znovu si prohlédnout soupeře, abych si uvědomila, kdo u toho vydržel a kdo to vzdal. Chci si znovu prožít ten pocit ulehávání v peřiny s takovou mírou štěstí, že se až mísí s nicotou. Všechno je najednou tak dávno.
Místo toho se dívám po třídě a uvědomuju si, jak moc ty lidi nenávidím. Nejsem člověk, který by plýtval nenávistí, tu mou si musí každý zasloužit. Ale když vím, že jen o kousek dál jsou lidi, ke kterým mám mnohem blíž, nejradši bych se narodila znovu, do toho správného roku. Namísto toho musím ale poslušně sedět ve třídě a zhnuseně pozorovat, jak se iSheeps (jak je vhodně nazval nejmenovaný člověk z již zmíněného vyššího ročníku) hádají s klukama, co tak houževnaně obhajují ty předražený nakousnutý jabka.

Stojím tady
Znovu tě vyzývám
I když je mé srdce naplněné obavami
Všechny mé slzy
Jako plavba v jezeře slzí
Znovu tě vyzývám
I když je mé srdce naplněné obavami
Všechny mé slzy
Jako plavba v jezeře slzí
Jako věčný plamen

Den slaďáren. Nesnáším je. Ale tahle je boží.

Ta knížka byla krásná. Sice dost ohrané téma, ale tak úžasně napsaný..
Navíc byla vázaná, z roku 1942 a nenahraditelně voněla.
Můj fetiš.

..trocha horečky.. nevidouc nenávistného pohledu.. proti přívalům deště.. lekla jsem se hrozně.. nebylo nikoho na celém světě..
Slova splývají v jedno. Abych jim porozuměla, nesmím je vnímat. Jen se nechat unášet přívalem vět, point beze smyslu. Do dvou do rána. Do tří. Na chvíli usnout a potom začít znovu. Třeba i od začátku, není to jedno? Není co chápat, jsou to jen stíny ve větru.

Mořská okurka

17. března 2013 v 17:50 | Brenda Brokenheart |  Úvahy k zamyšlení
Bubliny. Nořím se do horké vody, počítám vteřiny pod vodou, sleduju malé polštářky vzduchu unikající mi od úst. Pak prudce vstanu a zhluboka dýchám. Kašlu vodu.
A znovu.

V moři žije tvor, jmenuje se mořská okurka. Rozmnožuje se tak, že se začne obracet naruby tak důsledně a svědomitě, až se sám na kusy roztrhá. A z každého kousku doroste ta potvora nová a úplná. Začínají všechny od nuly? Nebo si některý kousek v sobě nese to pravé staré já? A co o sobě ti nové soudí navzájem? Probleskne někdy v rychle rostoucích strukturách matná víra, že byly součástí jiného celku?

Vedu rozhovory sama se sebou. Jedna část mého já je psychoanalitik, pokládá mi otázky, a když se jí na něco zeptám já, odpoví otázkou. A ta druhá.. Ta druhá část sedí upjatě na malé pohovce a odmítá si lehnout. Raději se své druhé polovičce dívá do matných očí. Upjatě. Ale neústupně.
Čím to, že je mi tak podobná?

S kterou pohádkovou postavou byste se ztotožnila?
Se starší sestrou.

Každá chce být princeznou, každý se dojímá nad Popelkou, že musí přebírat hrách - ale však to není tak zlá práce. Kdekdo jí fandí, i ptáčkové, i myši, i tatínek, prstem nehne a dostane všechno, šaty jí padnou, střevíčky netlačí a sbalí prince. A co starší sestra? Co jí přiveze tatínek z trhu? Sotva pozdravení, to se ví, není jeho, všechno jen pro ni, pro tu fňuknu. Vezme ji někdo na bál, aby si nás všiml alespoň panský hajný? A přitom bychom tak strašně, tak zvířecky ukrutně chtěly domů, kde vládne jen nepohoda a ublížený svár. Je proto ochotna udělat všechno. Usekne si patu i palec, aby obula ten směšný titěrný krám.

Ležím na zemi a dívám se na strop. Je tak úžasnej. Ztrácím se v něm.
Ležím na stropě.

Koukám do hvězd. Do těch tří, co mi svítí nad hlavou, když sedím na studené trávě, místami pokryté sněhem. Protože ostatním hvězdám se nějak nechce ven. Uvažuju nad tím, na co myslí El. Uvažuju nad tím, na co myslí Es. A ostatní. Docházím k neočekávaným závěrům.
Doufám, že máte škytavku.

Sometimes I feel nobody gives me no warning
FInd my head is always up in the clouds in a dreamworld
It's not easy - living my own

Denní rutiny. Nemůžu spát, jsem přišpendlená k internetu, přestože se mi oči zavírají. Čtu si knížku o psychice. Jako bych o tom nevěděla své. Oči mi padají, ale stejně si nejdu lehnout. Mobil v nabíječce, svítím si na písmena, nohou zavírám dveře, abych nikoho nevzbudila. V půl třetí si jdu pro sklenici vody. A v pět mám pocit, že už bych si docela zdřímla. V šest usínám. V půl osmé vstanu.

Zatahejte mě za vlasy. Štípněte mě do tváře. Jen mi připomeňte, že ještě žiju. Prosím.

Jsem prach ve větru

11. března 2013 v 17:46 | רנטה |  Úvahy k zamyšlení
Je hříchem zabít něco, co ještě nežije? Je to hřích nebo zbabělost? Snad je to pouze zbablost, nést následky hříchu. A zbabělost sama je hříchem. Ale vsadit život za život není zbabělost. Nemůže to tedy být hřích.
Tisíce zoufalých myšlenek, které nemůžu ani stěsnat do krátkých dní, přelétnuvších jako blesk, vzdor nekonečným nocím bez spánku.
Ty věty dopisů stojí přede mnou jako živý otazník.
Jakýsi starší, blahobytně vyhlížející venkovan pojídal v koutě ohromný kus masa, přikusuje k němu krajíc chleba s tak spokojeným výrazem, že se mi chce zvracet. Pociťuji náhlou touhu vyrazit mu ho z rukou. Jak by se tvářil? Bože, jak by se tvářil? Proti mě sedíce dvě ženy, rozmlouvající o praní prádla, a vedle nich nepříjemně vyhlížející dívka, pílující si nehty. Nenávist k těmto nevinným lidem mě dohání k šílenství. Raději odcházím.
Noc, probdělá ve svíravém strachu, dovede vtisknout svou stopu do srdce i do očí. Dokáže rozrůst pocit viny, který za běžných okolností se zdá být zcela nepatrný. Postaví každý čin, ba každou myšlenku do ničivého světla nenavratitelnosti. Smršťuje nervy do bolestných chuchvalců, které se chvějí při pomyšlení, že za několik hodin vryjí do nich pálící oči obraz člověka.
Svíravé mrazení v konečcích prstů, vnořených do kapes, přechází zvolna do celého těla. Nemyslím. Nechci myslet. Čas polyká pomalu vteřiny jako vlekoucí se řeka kapky deště. Zmodralé ruce sepjaty za zády.
Mozek se mi svíjí v myšlenkách, chaotických jako pocity, které svírají srdce.
Řezavý mráz a nedělní klid. Ulice tiché a neživé. Těkavé oči, odevšad.

Tón stoupá vítězně
Až Cé se zlomí v Cis
Zpívat kantilénu
A byl to chorobobis

Tužka škrábe po papíře, vrývá se do něj s takovou jistotou. Ani si neuvědomuji, že to já tužku držím, že to já ovládám její pohyby. Jako loutka za divadle. Měníme hlasy. Ale podstata je stejná.
Znovu vidím, že tu stojíš a pozoruješ mě. Zvou mě k tobě blíž, nemůžu si pomoct. Ve vzduchu je kouzlo. Ovládá mě paranoia. Všichni a zároveň nikdo mě vidí. Snažím se s tím pocitem bojovat, nemůžu takhle zůstat navždy. Můj černý diamant, jenž nosím u srdce.
Slova odtékají jako nekonečný déšť do papírového pohárku. Loudají se, když odcházejí, vypaří se na cestě vesmírem. Kaluže smutku, vlny radosti. Obrazy lomeného světa, které tančí přede mnou. Jsou jako milión očí, které na mě volají přes celý vesmír. Myšlenky se točí jako nepokojný vítr uvnitř poštovní schránky. Slepě padají na cestě svým vesmírem. Zvuky smíchu, stíny země krouží v mých otevřených očích, vábí mě. Tůně smutku. Bez hranic.
Zbyly jen střepy. Hořké slzy po tvářích. V malém spletitém stavu mysli se ohlížím, abych nalezla, kde jsem udělala chybu. Protože nikdy nečteš mezi řádky. Proto tě to zabíjí. Přenáším sluneční zář a odnáším odvrácenou část Měsíce, s sebou, ke dnu. Sebere to sílu. Jednoho dne. Budeš prosit a křičet a plazit se, bolestí se zblázníš, jsi oběť svých zločinů. Udělá to z tvého života lež.
Teď, všichni hříšníci, tohle je proroctví. Odhalení našeho vlastního osudu. Měli jste jednou sen, ten sen, co jste prodali. Pamatujete si staré časy. A když tvůj svět bude rozmetán, skrz tvé srdce vezmu ti duši. Skrz tvou duši vezmu ti sny. V slunečním soumraku. Všichni se topíme v nářku. Naděje nikdy neumírá. A čistá modrá sluneční obloha zmírní bolest. Spěte dobře a sněte sen, jenž jste prodali.

Pro žití zabít není hřích
Bůh odpustí mi snad
Ale i hříchů největších
je schopen, kdo má rád

Věčnost nočního nebe

8. března 2013 v 16:47 | רנטה |  Úvahy k zamyšlení
Ten pocit, když si uvědomíš, že je to všechno vlastně jenom jeden velký omyl. Jedna velká náhoda.
Miluju, jak se člověk musí začít bavit s jedním, s druhým, s třetím, aby ho nakonec ten čtvrtý seznámil s tím pátým. Je to fascinující. Nevěřím na osud. Nedokážu věřit v něco, co by mě podněcovalo k tomu, abych si připadala, že nad svým životem nemám kontrolu, že je všechno předem určený, a že všechno, co udělám tak vlastně přesně mělo být. Je to iritující.

Teď, když už je víc teplo, hrozně baví chodit za tmy ven, tedy v mém případě sednout si na zahradu a koukat do nebe. Jsem bohužel podmaněna okolním světem a beru si s sebou mobil včetně přístupu na internet. Proklínám samu sebe, jak jsem omezená. Ale je to krásný pocit. Sedím tam, ve svetru, studený vítr se mi dostává pod něj a já mám husí kůži. Nedávno jsem dokonce viděla Velký vůz.

Miluju, když mi otec vštěpuje do hlavy, jak jsem neschopná a jak je mi všechno jedno. Že pro to, co mám ráda stejně nemám srdce. Jako by mi viděl do mozku. Jako by mi viděl do srdce. Jakoby to mohl pochopit. Jakoby vůbec chtěl.

Všude jsme stejní
Jen chceme být milováni
Jsme zmatení, bojíme se
Sami sebe
Pořád musíme hledat svou cestu
Bez loučení
Bez návratu

Konečně tu jsou prázdniny. Strašně se těším na své brusle, doufejme, že je dostanu co nejdřív, jelikož jsem domluvená na středu s kamarádama. Už se vidím. Es. z druhé strany a.. ten druhý, pro něhož fakt nejde vymýšlet pseudojméno z druhý strany, pojedu asi tak půl metru za hodinu a budu řvát na všechny strany "Držte mě, proboha, držte mě".
Nemůžu se dočkat.

Proč se nemůžu na nic soustředit? Myšlenky mi proudí tak rychle, že je sama nestíhám rozeznávat. Štve mě rozkouskovanost mého života do malých epizod, kdy je každý jednou hlavním hrdinou, ale nikdo ne na dlouho, protože v další epizodě najednou umře nebo tak něco. Nebo je naopak deset epizod prázdno. Bílý plátno. A smutný prach.

Další den pomíjí
Nic už necítím stejně
Vidím to jasně
Ale s obavami
Jako se dívám na modré nebe
Cítím se jinak
Osvícený
Zbavený smyslů
Živý
Mrtvý

Došla jsem k názoru, že bych byla skvělej filozof. Pokládat otázky, na který nikdo nezná odpověď je moje specialita. Vystuduuju si filozofii a psychologii a pak se budu ptát sama sebe, proč jsem to vlastně udělala, za jakým účelem a jestli se tím náhodou neprojevuje nějaké mé trauma z dětství.

Čert vem lékařský tajemství.



Nebeský sen

4. března 2013 v 16:06 | רנטה |  Úvahy k zamyšlení
Jaro je tu. Teda, kalendářně ještě ne, ale to je vedlejší. Dneska konečně svítilo sluníčko, tajou zbytky sněhu a mně je hned do zpěvu. Je krásný vědět, že na narozeniny nebudu muset jít do školy, jelikož budou jarní prázdniny. A já dostanu kolečkový brusle. A půjdu do kina. Ještě nevím s kým budu budu chodit bruslit a s kým půjdu do kina, ale to je vedlejší. Prostě půjdu. Mrzí mě, že Šarlotka (haha) jede na jarky do Krásný Lípy. Mohly jsme si udělat krásné společné EsElEr prázdniny.

Strašně moc chci jet na prázdniny na hudební tábor. Je mi úplně jedno, že tam nebudu mít na co hrát, ledaže bych s sebou táhla klavír, nějaký to velkývelký křídlo, aby to mělo trochu styl. Jenomže El. dělá haryky. Má drahá přítelkyně. Pokud tohle čteš. Prosím, pojeď. A kašli na ostatní. Milášku. Pojď, nachytáme spolu nějaký ty historky, jako ostatní, co si libujou ve vyprávění z táborů. Prosím. Pojedem. Spolu. Ber to jako romantický výlet. Jako předehru k naší velké dovolené.

Znovu vidím, že tu stojíš a pozoruješ mě
Tvůj pohled
Ty oči mě svádí
Zvou mě k tobě blíž
Nemůžu si pomoct
Ve vzduchu je kouzlo

Všude voní čerstvý vzduch, sluníčko mi svítí do očí. Pozoruju domy klouzající mi pod pohledem. Všechno tak omšelé. V zimě se zdají až strašidelné, možná bezduché. Proč jim sluneční světlo vždy dodá jiskru života? Vypadají najednou přívětivě. Loupající se omítky, zdi z papíru. Odvracím pohled od pronikavých paprsků, které byť nehřejí, dávají městu o něco přívětivější tvář.

Přemýšlím, co bych tak mohla podniknout, abych se cítila líp. Odpočítávám dny do jarních prázdnin. Mám pocit, že až v té chvíli se všechno spustí. Obarvím se na zrzavo (originalita především). Ale když já prostě miluju ty měděné odlesky sluníčka od mých vlasů. Ačkoli, možná obarvení nechám na později a prostě si jen koupím barvu. Dostanu brusle, za něž jsem obětovala veškeré jiné dárky, takže oblečení na jaro si asi budu muset koupit ze svýho. Hm. Ale když bude hezky, budu chodit jezdit. A to buď s mámou, jakožto alternativní možnost vůči kamarádovi, kterého soudružky El. a Šarlota nemají rády, takže by to působilo divně, kdybych se s ním stýkala víc, než je nutno. Ale co, stejně mi to nabídl. Bruslit půjdem. Teda, v mém případě spíš "padat půjdem". Taky půjdu do kina, nejspíš s mou drahou El. Strašně se na to těším. Teda, doufám, že nebude sněžit.

Za jedenáct dní mi bude o rok víc. Jsem strašně stará, žejo. Proč jsem jediná, kdo svoje narozeniny vůbec neprožívá? Všichni kolem mě šílí, co mi mají koupit, a já jsem jediná, komu vlastně nedochází, že se blíží rádoby velká událost. O jarkách se tu tedy nejspíš sejde celá rodina. Žůžo. Zas to tu bude jako jedna velká svatba.

Bolí mě hlava ze všeho toho přetvařování. Už zas. Člověk si s něký rozumí a už je to zakázaný. Bolí mě hlava z toho učení, i když vím, že právě teď bych měla správně sedět u chemie nebo u projektu z angličtiny. Smůla.

Snažím se s tím pocitem bojovat
Ale není žádná šance uniknout
Nemůžu tak zůstat navždy
Fráze
Sny
Prokletí
Není šance uniknout
Ne, já asi vážně neumím psát pozitivní články. Už mi ani nejde myslet pozitivně. Ne, že bych všechno viděla černě, jen prostě tak, jak to je. Proč v něco doufat, když jsem nohama na zemi a užívám si chvíli, která právě probíhá? Všichni na mě vidí chyby a mně už nebaví jim je vyvracet. Vlastně jsem je nikdy nevyvracela. Gratulace sama sobě. Jen je mi líto, že to nikdo nevidí tak, jako já.