Paradise

23. února 2013 v 11:20 | רנטה |  Úvahy k zamyšlení
Protože si pamatuji, jak jsme sedávali
Před ohněm
Říkám, polena by mohla hořet celé noci
Ani bych si nevšiml
Říkám, neprolévej žádné slzy
Nestojí to za to
V téhle velké budoucnosti
Nemůžeš zapomenout na svou minulost
Tak osuš slzy, říkám
Protože si pamatuji, sledovali jsme pokrytce
Říkám, dobří přátelé, keré jsme ztratili
A ti lepší, které máme

Časté nostalgické chvíle. Už mi to i přišlo k smíchu, ale vrací se to. Zlé sny. Nespím. V noci se budím s leknutím. Padám zpátky. Vracím se a chci zpět. Škrábu si oči. Nikdo mi nevěří. Já nevěřím nikomu.
Všechno tak dávno. Tak dávno. A pořád přede mnou.
Dělá mi problém každé slovo. Mrzí mě věci, které mě mrzet nemají. Dělám první kroky, které dělat nemám. Snažím se být dobrá kamarádka, ale nikdo to neocení. Ani jeden, druhý, nebo třetí. Všechno mi padá na hlavu. V objetí malého dítěte. Schovávám se za ni. Vím, že je to zbabělé. A je mi to jedno. Chybí mi teplo lidského těla. Mrznou mi končetiny. Chodím venku s otevřenou náručí. Ale jako by mě nikdo neviděl. Už mě to nebaví, být neviditelná. Přitom už si zvykám. Samotnou mě to mrzí.

A pak jednou, na oslavě. Jsem zpátky. Směju se, křičím, mlátím nejlepšího kamaráda. Krmí mě brambůrkama. Všude okolo na mě lezou malé děti. Zvedám je do vzduchu, a oni se na mě smějí. Soutěžíme o přízně. Na lavičce si pak povídáme. Půjčování mikin. Všechno tak, jak by to být nemělo. Příjemný chlad na kůži. Pohledy ostatních, jakoby se chystalo něco velkého. A jen my dva víme, že nechystá. Škrtí mě. Ani to neví, ale škrtí. Padám únavou nad vším tím lhaním. Už nemůžu, nikomu to neříct. Braní nás dvou jako pár. Už jsem z toho lhaní unavená. Chci to skončit. Přitom vím, že musím dál. Jako dobrá kamarádka. Ale nikdy v životě nic víc, žádné uznání, vždycky jen jedna z mnoha jeho kamarádek. Jedna z tuctu. Možná kapku oblíbenější. Ale nikdy to nebudu vědět jistě. Začíná to bolet. Staré rány.

Rozbitý sluchátka. Tajně si půjčuju bráchovi. Ještě o tom neví. Bohužel je to otázka času.

See my lonely life unfold
I see it every day
See my only mind explode
Since I've gone away

Přijdu si prázdná. Vlastně jako bez tělesné schránky. Jako bych se roztýkala. Jako vosk. Nebo to, co zrovna berem na chemii. Neptejte se mě, co berem.
A přitom jsem to někde pořád já. Jen ještě nevím kde to místo je. Sedám si na hromadů dříví a hraju si s malými kouskami. Přemýšlím, komu všemu bych ten velký kus chtěla provrtat břichem. Odcházím, a jdu si pro tužku a papír.

Jsem prostě hustá. Jak kapky do očí.
Vyděšený pohledy, toť má specialita.
Ale nepůjčuju.
Možná tak za prachy.

Miluju filmy s Deppem. Jsou krásně přitažený za vlasy, přitom s úžasnou atmosférou. A on sám nejčastěji hraje nějakou tu příšeru nebo neprosazenýho spisovatele. Prostě můj člověk.
Said to myself, this is very strange
I'm glad it wasn't me
But now I hear those sirens callin'
And so I am not free
Začínám být hrozně schizofrenická. Mluvím sama se sebou. V jednu chvíli kopu do věcí a pak je objímám a omlouvám se jim. Jednou někoho zabiju. Ale moje vina to nebude.


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 naivepesimist naivepesimist | Web | 25. února 2013 v 0:23 | Reagovat

Nostalgie je... nostalgická.

Potřebuju tě zase vidět.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.