Než se zima změní v léto

16. února 2013 v 15:11 | רנטה |  Úvahy k zamyšlení
Než se zima změní v léto
Než se sníh změní v sny
Vidím, jak padají sněhové vločky
A vím, že brzy budu muset jít

Ale vrátím se zpět, než začne léto
Příští rok tě zase obejmu
Zimní vítr odešle můj vzkaz
To Tě do té doby udrží v teple

Cesta zpátky je dlouhá a klikatá
Udržím ten plamen naživu
Dokud se nevrátím
Půjdeme tou cestou spolu
I když vím, že je to jen sen
Ukážu ti, že všechny sny jsou pravdivé
Pokud je necháš
Před zimou

Doopravdy, už chci léto. Šortky, tílka, sluníčko dopadá na mé vlasy a vrhá zrzavé odlesky, prázdniny, úkryt před zvídavými pohledy učitelů, nepřítomnost mých milovaných spolužáků, rozesmáté já, přesto, že se vrátilo, stále pootočené jiným směrem, nejspíš už trvale. Strašně moc chci prázdniny. Škola mi přerůstá přes hlavu, příjdu domů a jsem unavená. Chci spát, pořád jen to. Jsem úplná babička. Chodím spát v půl desátý. Zatímco ostatní jdou v pátek večer kalit, já koukám na filmy a ťukám do klávesnice jako smyslů zbavená.
Poslední dobou je mi pořád špatně. Bolí mě hlava. Tluču s ní o zeď. O učebnice, s vírou, že mi informace naskáčou do hlavy pro změnu samy. Bolí mě břicho. Zvracím. Přitom nejsem nemocná, vím že ne, byla jsem u doktora. Nebo mám nějakou závažnou nemoc, kterou vědci ještě neznají.. drsný. Nebo jsem těhotná. Hahahahaha. No nic.
Italovéé. Jednou prostě pojedu na výměnný pobyt do Itálie, k rodičům, kteří mají fakt sexy syna. K němu potom v noci přijdu v a) spodním prádle a velkém tričku, b) tílku a šortkách, s vlasama krásně rozcuchanýma, nenalíčená, přesto krásná. Prostě jako z filmů, kde jdou zrovna na kutě, ale musí se předtím učesat a namalovat. A probudí se s vrstvou mejkapu. Je fakt, že by to dost šetřilo čas. No zpět k věci. Vyšla bych dřevěné schody do prvního poschodí k jeho ložnici (rodiče by spali v přízemí) a řekla mu, že je mi zima. Samozřejmě italsky. S roztomilým přízvukem. Ho freddo! Oo fredo. Nebo že se bojím tmy. Hehe. He. He. Hehe. He. Samozřejmě bude mít v pokoji něco jako šlehačku a jahody, víno a tak. A pak si dáme pomeranč. (El.) Achbože. Kluci, který znám jsou oproti tomu tak strašně.. strašně.. čeští. Já nevím jak to vyjádřit. To nemůžu bavit s žádným krásným úžasným klukem? Musím přece potkat někoho sobě rovného, že.
Mohu toho víc ztratit, víc ztratit než ty
Protože jsem jediný mezi námi dvěma, co je zamilovaný
Vím, že mě zasáhl blesk z čistého nebe
Protože jsem byl zabit láskou
Poslední dobou žeru Cooper. Je to super hudba. Zase příjemná změna. Co se hudby týče, jsem samá změna. Pořád poslouchám něco jinýho. Už o tom sama ztrácím přehled.
Your cruel device
Your blood like ice
One look could kill
My pain, your thrill
Je naprosto normální jet někam bůhvíkam, jakože fakt bůhvíkam, abych našla ty koleje, ačkoli vím, že jedny mám kus za barákem. Je naprosto normální jet někam bůhvíkam, abych našla ten strom, do něhož jsou zabodlé hřebíky. Hraju si s nima, snažím se je vytáhnout bez pomoci nařadí, bolí z toho prsty, ale nevadí mi to. Ta bolest mě uklidňuje. Dokazuje, že jsem stále tady. Skelný pohled, beze slz, ale skelný. Nesmím být o samotě, nebo jsem ztracená. Zlepšilo se to, o dost, ale ne úplně. Změnilo mě to k nepoznání a já nevím proč. Asi to tak mělo být. Nevěřím na osud, nevěřím na Boha, nevěřím na nic. Nevěřím v nic. Tak v co mám doufat? V hlavě mám prázdno, nedokážu udržet pozornost, myšlenkama jsem jinde. Dívám se na filmy přitažené za vlasy, piluju si nehty, pak si jima škrábu oči. Bolí mě hlava, prášky nezabírají. Došly. Musím jít do lékárny. Oddělám si tím játra. Ale zase tolik jsem toho neměla, ne? Nebo ano? Kolik jsem toho vlastně spolykala? Sama už to nepočítám. Bolí mě hlava, každá hláska, kterou kdokoli vydá se mi vtloukává do hlavy jako hřebík. Jako ty hřebíky, které se snažím vytahovat. Bojím se, koho potkám, ale stejně tam jsem. Nevím proč, nevím jak. Nevím jak to najít, ale najdu. Prostě to vím. Vidím stopy za sebou, obrácím se a jdu po nich, abych tam už byla na vždycky, jako bych neodešla. I když vím, že až se tam vrátím, budou dávno pryč, smyje je déšť, sníh, jiné stopy. Třeba i ty tvé.
Má maličkost. krásná jako vždy, prostě. Není co dodat.
Síí máj lounly dáltoneumím
Moje známky jdou totálně do prdele. Posrala jsem si chemii, zeměpis, biologii.. chci se vrátit do peřin a už nevylézt. Na druhou stranu, tu radost ostatním neudělám. Ha.

Článek na přání ostatních. Nemám, co psát. Nebo bych měla, ale nechci to zveřejňovat. Můj život je jedna veká přeškrtaná čára, která nedává smysl sama o sobě, přesto se jí každý snaží opravit. Schíza.



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 naivepesimist naivepesimist | Web | 17. února 2013 v 2:22 | Reagovat

Ty zorničky jsou.. prostě psycho.

S létem přichází i vlna štěstí. Prostě to chce léto.

2 Sylvana Raven Sylvana Raven | Web | 18. února 2013 v 21:52 | Reagovat

Dělat nenormální věci je naprosto normální. Dělej je dál.

A půjdeme spát.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.