Únor 2013

Paradise

23. února 2013 v 11:20 | רנטה |  Úvahy k zamyšlení
Protože si pamatuji, jak jsme sedávali
Před ohněm
Říkám, polena by mohla hořet celé noci
Ani bych si nevšiml
Říkám, neprolévej žádné slzy
Nestojí to za to
V téhle velké budoucnosti
Nemůžeš zapomenout na svou minulost
Tak osuš slzy, říkám
Protože si pamatuji, sledovali jsme pokrytce
Říkám, dobří přátelé, keré jsme ztratili
A ti lepší, které máme

Časté nostalgické chvíle. Už mi to i přišlo k smíchu, ale vrací se to. Zlé sny. Nespím. V noci se budím s leknutím. Padám zpátky. Vracím se a chci zpět. Škrábu si oči. Nikdo mi nevěří. Já nevěřím nikomu.
Všechno tak dávno. Tak dávno. A pořád přede mnou.
Dělá mi problém každé slovo. Mrzí mě věci, které mě mrzet nemají. Dělám první kroky, které dělat nemám. Snažím se být dobrá kamarádka, ale nikdo to neocení. Ani jeden, druhý, nebo třetí. Všechno mi padá na hlavu. V objetí malého dítěte. Schovávám se za ni. Vím, že je to zbabělé. A je mi to jedno. Chybí mi teplo lidského těla. Mrznou mi končetiny. Chodím venku s otevřenou náručí. Ale jako by mě nikdo neviděl. Už mě to nebaví, být neviditelná. Přitom už si zvykám. Samotnou mě to mrzí.

A pak jednou, na oslavě. Jsem zpátky. Směju se, křičím, mlátím nejlepšího kamaráda. Krmí mě brambůrkama. Všude okolo na mě lezou malé děti. Zvedám je do vzduchu, a oni se na mě smějí. Soutěžíme o přízně. Na lavičce si pak povídáme. Půjčování mikin. Všechno tak, jak by to být nemělo. Příjemný chlad na kůži. Pohledy ostatních, jakoby se chystalo něco velkého. A jen my dva víme, že nechystá. Škrtí mě. Ani to neví, ale škrtí. Padám únavou nad vším tím lhaním. Už nemůžu, nikomu to neříct. Braní nás dvou jako pár. Už jsem z toho lhaní unavená. Chci to skončit. Přitom vím, že musím dál. Jako dobrá kamarádka. Ale nikdy v životě nic víc, žádné uznání, vždycky jen jedna z mnoha jeho kamarádek. Jedna z tuctu. Možná kapku oblíbenější. Ale nikdy to nebudu vědět jistě. Začíná to bolet. Staré rány.

Rozbitý sluchátka. Tajně si půjčuju bráchovi. Ještě o tom neví. Bohužel je to otázka času.

See my lonely life unfold
I see it every day
See my only mind explode
Since I've gone away

Přijdu si prázdná. Vlastně jako bez tělesné schránky. Jako bych se roztýkala. Jako vosk. Nebo to, co zrovna berem na chemii. Neptejte se mě, co berem.
A přitom jsem to někde pořád já. Jen ještě nevím kde to místo je. Sedám si na hromadů dříví a hraju si s malými kouskami. Přemýšlím, komu všemu bych ten velký kus chtěla provrtat břichem. Odcházím, a jdu si pro tužku a papír.

Jsem prostě hustá. Jak kapky do očí.
Vyděšený pohledy, toť má specialita.
Ale nepůjčuju.
Možná tak za prachy.

Miluju filmy s Deppem. Jsou krásně přitažený za vlasy, přitom s úžasnou atmosférou. A on sám nejčastěji hraje nějakou tu příšeru nebo neprosazenýho spisovatele. Prostě můj člověk.
Said to myself, this is very strange
I'm glad it wasn't me
But now I hear those sirens callin'
And so I am not free
Začínám být hrozně schizofrenická. Mluvím sama se sebou. V jednu chvíli kopu do věcí a pak je objímám a omlouvám se jim. Jednou někoho zabiju. Ale moje vina to nebude.



Než se zima změní v léto

16. února 2013 v 15:11 | רנטה |  Úvahy k zamyšlení
Než se zima změní v léto
Než se sníh změní v sny
Vidím, jak padají sněhové vločky
A vím, že brzy budu muset jít

Ale vrátím se zpět, než začne léto
Příští rok tě zase obejmu
Zimní vítr odešle můj vzkaz
To Tě do té doby udrží v teple

Cesta zpátky je dlouhá a klikatá
Udržím ten plamen naživu
Dokud se nevrátím
Půjdeme tou cestou spolu
I když vím, že je to jen sen
Ukážu ti, že všechny sny jsou pravdivé
Pokud je necháš
Před zimou

Doopravdy, už chci léto. Šortky, tílka, sluníčko dopadá na mé vlasy a vrhá zrzavé odlesky, prázdniny, úkryt před zvídavými pohledy učitelů, nepřítomnost mých milovaných spolužáků, rozesmáté já, přesto, že se vrátilo, stále pootočené jiným směrem, nejspíš už trvale. Strašně moc chci prázdniny. Škola mi přerůstá přes hlavu, příjdu domů a jsem unavená. Chci spát, pořád jen to. Jsem úplná babička. Chodím spát v půl desátý. Zatímco ostatní jdou v pátek večer kalit, já koukám na filmy a ťukám do klávesnice jako smyslů zbavená.
Poslední dobou je mi pořád špatně. Bolí mě hlava. Tluču s ní o zeď. O učebnice, s vírou, že mi informace naskáčou do hlavy pro změnu samy. Bolí mě břicho. Zvracím. Přitom nejsem nemocná, vím že ne, byla jsem u doktora. Nebo mám nějakou závažnou nemoc, kterou vědci ještě neznají.. drsný. Nebo jsem těhotná. Hahahahaha. No nic.
Italovéé. Jednou prostě pojedu na výměnný pobyt do Itálie, k rodičům, kteří mají fakt sexy syna. K němu potom v noci přijdu v a) spodním prádle a velkém tričku, b) tílku a šortkách, s vlasama krásně rozcuchanýma, nenalíčená, přesto krásná. Prostě jako z filmů, kde jdou zrovna na kutě, ale musí se předtím učesat a namalovat. A probudí se s vrstvou mejkapu. Je fakt, že by to dost šetřilo čas. No zpět k věci. Vyšla bych dřevěné schody do prvního poschodí k jeho ložnici (rodiče by spali v přízemí) a řekla mu, že je mi zima. Samozřejmě italsky. S roztomilým přízvukem. Ho freddo! Oo fredo. Nebo že se bojím tmy. Hehe. He. He. Hehe. He. Samozřejmě bude mít v pokoji něco jako šlehačku a jahody, víno a tak. A pak si dáme pomeranč. (El.) Achbože. Kluci, který znám jsou oproti tomu tak strašně.. strašně.. čeští. Já nevím jak to vyjádřit. To nemůžu bavit s žádným krásným úžasným klukem? Musím přece potkat někoho sobě rovného, že.
Mohu toho víc ztratit, víc ztratit než ty
Protože jsem jediný mezi námi dvěma, co je zamilovaný
Vím, že mě zasáhl blesk z čistého nebe
Protože jsem byl zabit láskou
Poslední dobou žeru Cooper. Je to super hudba. Zase příjemná změna. Co se hudby týče, jsem samá změna. Pořád poslouchám něco jinýho. Už o tom sama ztrácím přehled.
Your cruel device
Your blood like ice
One look could kill
My pain, your thrill
Je naprosto normální jet někam bůhvíkam, jakože fakt bůhvíkam, abych našla ty koleje, ačkoli vím, že jedny mám kus za barákem. Je naprosto normální jet někam bůhvíkam, abych našla ten strom, do něhož jsou zabodlé hřebíky. Hraju si s nima, snažím se je vytáhnout bez pomoci nařadí, bolí z toho prsty, ale nevadí mi to. Ta bolest mě uklidňuje. Dokazuje, že jsem stále tady. Skelný pohled, beze slz, ale skelný. Nesmím být o samotě, nebo jsem ztracená. Zlepšilo se to, o dost, ale ne úplně. Změnilo mě to k nepoznání a já nevím proč. Asi to tak mělo být. Nevěřím na osud, nevěřím na Boha, nevěřím na nic. Nevěřím v nic. Tak v co mám doufat? V hlavě mám prázdno, nedokážu udržet pozornost, myšlenkama jsem jinde. Dívám se na filmy přitažené za vlasy, piluju si nehty, pak si jima škrábu oči. Bolí mě hlava, prášky nezabírají. Došly. Musím jít do lékárny. Oddělám si tím játra. Ale zase tolik jsem toho neměla, ne? Nebo ano? Kolik jsem toho vlastně spolykala? Sama už to nepočítám. Bolí mě hlava, každá hláska, kterou kdokoli vydá se mi vtloukává do hlavy jako hřebík. Jako ty hřebíky, které se snažím vytahovat. Bojím se, koho potkám, ale stejně tam jsem. Nevím proč, nevím jak. Nevím jak to najít, ale najdu. Prostě to vím. Vidím stopy za sebou, obrácím se a jdu po nich, abych tam už byla na vždycky, jako bych neodešla. I když vím, že až se tam vrátím, budou dávno pryč, smyje je déšť, sníh, jiné stopy. Třeba i ty tvé.
Má maličkost. krásná jako vždy, prostě. Není co dodat.
Síí máj lounly dáltoneumím
Moje známky jdou totálně do prdele. Posrala jsem si chemii, zeměpis, biologii.. chci se vrátit do peřin a už nevylézt. Na druhou stranu, tu radost ostatním neudělám. Ha.

Článek na přání ostatních. Nemám, co psát. Nebo bych měla, ale nechci to zveřejňovat. Můj život je jedna veká přeškrtaná čára, která nedává smysl sama o sobě, přesto se jí každý snaží opravit. Schíza.




Ať nebe spadne

6. února 2013 v 17:01 | רנטה
Tohle je konec
Zadrž dech a napočítej do deseti
Pociť, jak se země hýbe a pak
poslouchej, jak moje srdce znovu puká
__________________________________________________________________________________
Sebrali mi sen. Můj krásný velký, velký sen. Sprostě mě o něj okradli a ještě mě donutili se na to dívat. Umírat strachy o ten sen a nechat mý srdce pukat žalem, že to nejsem já. Nebylo to fér, já to měla být, ta co tam půjde a to všechno zvládne, já měla být ta, které budou tleskat a gratulovat, já to měla být, já. Byl to můj sen, tak proč mi ho vzali, proč teď, když to bylo to, co jsem tak chtěla, a to, čeho se snad nikdy nedočkám. Pořád mi to říkají, předsouvají přede mnou mrkev jako oslovi, abych náklad táhla dál s výhlídkou svého snu, a potom? Potom se ten sen zase posune o kus dál, a takhle pořád a pořád. Jednoho dne to nechám být, a vím, že teď to není, protože ať chci nebo ne, pořád se tam vidím, jak to zvládám, všichni ke mně obdivně vzhlíží, už nejsem jen pěšák a můžu jít s hrdě vztyčenou hlavou. Nebudou mi říkat, co dělám špatně nebo co bych měla dělat líp, naprosto bezvýznamní lidé, kteřích si ani za mák nevážím, protože vím, že i já svedu víc než oni, lidi, kteřím nevěřím, protože ze sebe akorát dělají víc, než sami jsou a hrají si na důležité, přestože já sama nejlíp vím, co můžu a co ne.
Pořád s ním, že tam budu, nemůžu se toho zbavit, že tam sedím, přede mnou on, který na mě kývne, že můžu začít, já naposledy vydechnu, položím tam ruce a začnu. Oni se přidají, a bude to prostě přesně ono, to, co si celý život přeju, přesně to, jak jsem to chtěla mít. Na velkém honosném místě, a nakonec za mnou všichni přijdou, s květinama, a já budu šťastná jako snad nikdy ne.
Sakra, chybí mi to.

Protože tohle je konec
Utopila jsem se a snila o této chvíli
Promlčelo se, co jsem dlužila,
uchvácena emocemi jsem odcizena

Těším se na další velkou chvíli, kdy tam zase přijde jen El., protože ona se uráčela přijít a i kdyby ne, vím, že ona by mi vědět dala. Sakra, Es., jak ty si mě strašně moc naštvala.
Prostě, nemůžu se dočkat další takové chvíle, s novým programem, novými lidmi, jen ten základ zůstane stejný, protože my jsme prostě jedna velká rodina. Když je ten jeden za dveřmi, a slyšíme ho, všichni sedíme nalepení na ten kus dřeva, co nás od něj dělí, dýcháme za něj, modlíme se, kácíme se jeden na druhého, pevně se objímáme, když se to všechno zvládne. Tohle je krásný život a já lituju ty, kteří tohle nikdy nepoznají, protože teď je to to jediné, co mě drží při životě. Nevím, co bych si bez toho počala. Připadala bych si ještě tuctovější, nahraditelnější. Takhle je to alespoň nějaká vyjmečnost, když víš, že tomu druhému je zle, prostě se sebereš a jdeš ho obejmout, nebo jdeš dolů a koupíš mu kolu a když se k tobě přidá kamarád, tak mu tu kolu prostě koupíš taky, a žádný vrácení peněz, prostě to ber jako dárek.
Když vím, že on je teď někde v Brně a čeká na to, až zažije jednu hodně velkou věc, když nikdo nemá tušení, jak to všechno dopadne, všem je nám na omdlení.. je to těžký, strašně těžký, vydržet ten nápor a nezhroutit se, vydržet všechnu tu tíhu zodpovědnosti, ale pak? Je to krásný, vědět, že zatímco ostatní dělaj nějaký sračky nebo prostě zvrací nějaký kydy do počítače (jako právě já), do deníku nebo kam, jak jsou nešťastný a nevyznají se sami v sobě, je hezký vědět, že přesto, že je vám někdy strašně smutno a jste sami, dovedete i ostatním přivést radost, uvést je do rozpaků a prostě vytvářet něco krásného. Něco, co ostatní nedovedou.

Kam jdeš ty, tam jdu já
Co vidíš ty, vidím já
Vím, že nikdy nebudu jen svá
Tvé náruče plné lásky
Udržující mě v bezpečí
Podej mi ruku
A povstaneme

Oproti tomuhle prostě nenávidím školu, ta hrozná rutina, kdy jde každýmu jen o známky. Oproti tomuhle nesnáším naší třídu, která do sebe pořád leda tak rejpe, nenávidí se nebo spolu každý s každým nemluví. Oproti tomuhle nenávidím ty primitivní vztahy, ať už své nebo ostatních, kdy jde jen o povrchnosti jen o to, s někým být. Oproti tomuhle nesnáším okolní svět, chtěla bych být jen a jen tam, kde vím, že jsem potřebná, kde si mě lidé váží a nevidí jen jako kus masa, jednu z hlav, která se řine davem s třídnicí v ruce. Nechci už být tam, kde vím, že jsem všem ukradená, nebaví mě to, jsem tam k ničemu a kdybych tam nebyla (a to že jsem tam poslední dobou fakt skoro nebyla), nikdo by si toho ani nevšiml. Nikomu nevadím, jde jen o kolektiv lidi, kteří spolu musí být, ale nechtějí být. K čemu to je, třídní soudržnost, která stejně nesoudrží? Nedává to smysl.
Začneme při konci světa
Tisíce mil a hvězd vzdálených
Kde se světy sráží a dny jsou temné
Možná máš moje číslo
Možná znáš moje jméno
Ale nikdy nezískáš mé srdce

Tohle dává mému dětství smysl. Ty lidi, ten důvod, ta místa, ty zážitky. Jděte doprdele všichni, kdo to neuznáváte, je mi to jedno, ukazuje to akorát tak na vaši pitomost, jen vy o všechno přicházíte.
Jen nevím, proč mi vzali ten sen, proč mi vzali můj velký sen.. všechno to zkazili, vzali to, ukradli a dali jinému.
musím ti to přát
musím ti to přát
musím ti to přát
musím ti to přát
musím ti to přát
musím ti to přát
musím ti to přát
musím ti to přát
Ale vím, že nebudu, vždycky to ve mě bude, že ty jsi byl první, a já mám svůj sen v nedohlednu. A přitom jsem já ta, co na to měla právo, protože jsem přece starší, a ty jsi to ani nechtěl, nechtěl jsi to a já jo, a dostal jsi to ty. Proč? Není to fér, muset se na to všechno dívat a strašně se bát toho, že se ti to nepovede, protože jsi to přece ty, a já nechci, abys byl nešťastný, ale proč se mám dívat na něco, co chci já a máš to ty? Mám z toho v hlavě nepořádek, strašně moc jsem tohle chtěla mít první. Strašně moc. Teď nevím, co chci.