Leden 2013

Pekelný labyrint

26. ledna 2013 v 13:16 | רנטה |  Úvahy k zamyšlení
Vytratil jsi se
A zanechal jen zármutek
A já zabloudila
Má mysl plná běsnění a špíny.

Kočky na tričkách, vystrašené oči, mezi prsty cigaretu, v ruce zapalovač, myslíc na rum.
Koukám na video, píšu si na ruku, kamarádky si povídají. Hlavou se mi honí píčoviny, jako vždycky. Zdá se mi o příteli mé kamarádky, kterýho pokládám za totálního kreténa. Ale koho to trápí.
Už jsem na konci pátý epizody himym. Začínám se bát, co přijde potom. Teorie velkého třesku? Jmenuji se Earl? Nemám páru, ale něco přijít musí, jinak budu fakt smutná, mám období, kdy jedou seriály, jakékoli. Naposledy jsem na něco v kuse koukala.. na co vlastně? Vyjímaje Přátelé.. Buffy přemožitelka upírů? Vtipné.
Zase jsem se zamilovala do Stratovarius, Apocalypticu, Amon a tak.
Je to zase změna. Pořád jede Queen, Beatles, Queers, Gáni, Pink Floyd a tak. Ale pořád něco přidávám, už ani sama vlastně nevím, co poslouchám.

Nesu sémě šílenosti
Břemeno ztracených vzpomínek

Kreslím si na ruku křížky, a když je pospojuju, dají dohromady rádoby šupiny.
"Měníš se v hada nebo v mořskou pannu?"
Na blbou otázku blbá odpověď.
Zase mám mánii focení. Myslím, že jsem se dost zlepšila, ale.. nemám prostě potřebu to zveřejňovat. Ani na facebook, ani nikam jinam. Prostě mám složku v počítači, kam si všechno hezky ukládám. Nikdy jsem si to vlastně neřekla, ale nechci to nikomu ukázat. Taková moje věc, moje soukromí. Stejně to nikoho nezajímá, a i kdyby jo, tak.. ne.
Za chvíli bude vysvědčení. Měla bych být šťastná, tohle pololetí jen šest dvojek, čili budu mít vyznamenání, ale zatím je to nejhorší vysvědčení na gymplu. To prostě nepřežiju, že. Na druhou stranu, matka mi slíbila, že jestliže nebudu mít trojku z chemie, zbýší mi o stovku kapesný. Feel like a boss.

Proboha řekněte mi někdo, proč se cítím tak strašně moc sama? Něco mi chybí, sama nevím co, prostě chci zabořit hlavu do polštářů a spátspátspát. Od všeho hnusnýho utýct, prostě na to na chvíli zapomenout, na všechny ty trapasy, kecy, nucený smích. Chci být sama. Miluju ty chvíle, kdy si sama o víkendu vyjdu ven, nikomu o tom neřeknu, jen mámě. Prostě jedu do města, zajdu na nábřeží u Mariánskýho mostu, kam si příležitostně vezmu i deník. V poslední době není taková zima, ale je sníh a led, takže je Labe zamrzlý a nic mi nešplouchá o nohy. Takže tam prostě sedím na příšerně malých a nepohodlných schůdkách a koukám na led. Je to směšný, protože se tam neustále dělají takový malý trhlinky. Jsem vždycky v hrozném pokušení si na ten led stoupnout. Ale na to jsem příliš velký srab. A pak projde nějakej kudrnatej kluk, kolem sedmnáctky, a ptá se mě, jestli jsem v pohodě. Kejvu hlavou, aniž si vlastně uvědomuju, na co se mě ptá. Je to jak z filmu, prostě. Chvíli se mě ptal, jestli jsem vážně v pohodě, tak jsem v záchvatu zbytků hrdosti řekla "jo", ale zlomil se mi hlas, takže jsem musela nejdřív zachrčet a potom to zopakovat. Moc důvěryhodně to neznělo. Chvíli na mě ještě nevěřícně koukal, a pak odešel. A zase jsem tam zůstala sama a koukala na prasklinky v ledě.

Má víra krvácí
Mé vědomí je otupělé
Pod touhle kůží
Do které se stále snažíš proniknout

Pak mě to ještě baví na železničním mostě, ale tam to všichni znají. Prostě si tam stoupnete, koukáte na řeku a na velkou tyč, co je přímo před váma a uvažujete, jestli byste uklouzli, kdybyste si na to stoupli. Pak nad vámi projede vlak a celý se to s váma roztřese, až si vážně myslíte, že za chvíli ochutnáte chuť Labe. Otočíte se a prohlížíte si slova na zámcích, které jsou tam pověšené. A pak jdete zase na nábřeží, akorát o kus dál.
Fajn jsou taky parky. Ale tam se na vás lidi často divně koukají, je jich tam moc, u řeky je jich míň. Ale není nad to sednout si na lavičku za magistrátem a začít si dělat úkoly do školy. Respektive vyznačovat si "podstatné" informace ze zeměpisu, které byste se eventuálně měli naučit. Takže tam sedíte se sluchátkama v uších NEBO bez sluchátek a místo toho tajně odposloucháváte rozhovory kolemjdoucích.
V poslední době jsem si docela oblíbila nenápadné špehování kluků. I když jsou ve dvojice a já sama. Nevadí. Jdou cestou k Lebi (nákupní centrum-protentokrát)? Fajn, já se stavím v Levných knihách. A tak. Když jsem sama, jsem víc nenápadná, ale i tak je to sranda. Zvlášť si k tomu pustit do uší nějakou fakt akční hudbu. Prostě drsný.

A co jsem našla?
Mír mysli
Musím najít
Způsob, jak vše vyjasnit
Má duše bude znovu volná

Potřebuju renovaci šatníku. Už nevím, co si oblíkat. Jo, já vím, že nosím pořád to samý, a oblíkám se pořád stejně, ale.. proč mám averzi k sukním? Nedokážu v nich dýchat, připadám si strašně holčičkovsky. Jo, někdy je fajn se tak po dlouhé době cítit, někdy mi to připomene "návrat do dětství", ale nedokážu si je oblíknout ven. Těším se na teplo, těším se na šortky, těším se na slunce. Zima už mě otravuje, jen je to samá šála, mrznoucí uši (protože čepici prostě ani za nic, akorát z toho svrbí čelo, splácne to vlasy a vypadám v tom jak debil), rukavice, tlustý bundy a všechno.. Těším se na tílka a šortky, říct si.. jo, teď jdu ven a ne muset sundat bundu, nandat kozačky a tohle všechno. Hm, měla bych omezit černou.
Prohlížím si starý fotky, je to fajn. Můj naskenovanej obličej. Nespočet šílených výrazů El. Nespočet vysmátých výrazů Es. Nespočet lesbických výrazů El. Nespočet. Výrazů. Výrazů. VýrazůVýrazůVýrazůVýrazůVýrazůVýrazůVýrazůVýrazůVýrazůVýrazůVýrazů. To slovo ztratilo smysl.
Píšu si se Zee. Žeru tu holku. Musím se s ní zase sejít. Už mi chybí, to děvče. He, děvče.. to je sakra divný slovo.
Uvědomuju si, že mám strašně málo kamarádů. No vážně, s kým se bavím? El, Es, jeden kamarád. Přičemž mi ten jeden kamarád leze na nervy tak moc, že už s ním nedokážu mluvit, protože se mu líbí holka, který to řekl, ona ho odmítla a jeho to mrzí, i když pořád opakuje, že ho to nemrzí, ale já vím, že mrzí, ale on mi to prostě nepřizná, a mě to uráží, protože jsem myslela, že jsme kamarádi, což nejspíš jsme, ale mě to prostě mrzí, že mi nedokáže říct pravdu, že nedokáže říct pravdu sobě, že tím lže. Krutopřísně dlouhá věta.

Ale nejdřív musím pohřbít tuhle skvrnu
Pekelný labirynt
Jsem ztracena vprostřed nekonečné hry
Mí démoni volají tvé jméno

Vážně jsem na ten rockový koncert chtěla jít, konečně se jednou zase uvolnit, možná konečně ochutnat cigáro, prostě udělat něco, cokoli, prostě jsem chtěla jít, i když jsem věděla, že mi to nedovolí, stejně jsem se zeptala, a doma prosila, ale ne, oni mě nepustí, protože jsem na to prej moc malá, i když jim pořád opakuju, že Es. je ještě mladší než já a nikomu to nevadí a ona tam jde, ale ne, já nemůžu, protože jsem jejich malá dceruška, která prostě patří za klavír, a rock k ní prostě nesedí, což si myslí všichni, ale není to pravda, a je smutný, že to vím jenom já, protože mně to prostě přijde normální, že když už jako jedna z mála dokážu chápat vážnou hudbu a zařadit jakéhokoli skladatele do jeho období, ve kterém působil, mám taky právo se uvolňovat u úplného opaku hudby. Nebo na to právo nemám? Trvalo mi, než jsem na to přišla, to jo, ale našla jsem to, a to, že mi to sice trochu trvalo na tom přece nic nemění, nebo jo?
Miluju brášku, i když mě pořád tak strašně rozčiluje. Máme nohy opřený o zeď a kecáme spolu o volbách, nadáváme na učitelé. Ráno si přivstanem a jdem si umejt hlavu načež po sobě vždycky stříkáme sprchou, když jsme hlavou dolů a máme překrvenou hlavu. A pak se zas hádáme a řvem na sebe. On je hrozně sprostej a mě to hrozně rozčiluje, že mi z ničeho nic začne hrozně nadávat třeba jen proto, že mu řeknu, ať vypadne, že se zrovna převlíkám. Ale pak, když se zrovna nehádáme je to prostě super, smějem se, máme svoje hlášky, takovýty pošahaný dětský hlasy, kterýma mluvíme, když je něco vtipný, nebo naopak je to až moc smutný, tak tím přivádíme dobrou náladu, protože jsme oba srabové a nedokážeme se podívat problémům do očí. Nebo možná jenom já. Nevím.

Sním, když jsem vzhůru
Moje myšlenky mě nenechají být
Je to jako by se moje myšlenky obrátily proti mně
Strach ze zítřka
Strach z dneška
Snažím se zůstat
Snažím se utéct

Potřebuju, aby si mě zase někdo všimnul. Chci zase poznat někoho nového, s kým si budu rozumět. Někoho, kdo mě donutí v noci nejít spát dřív jak v deset. Někoho, s kým si budu psát do rána. Někoho, s kým budu poslouchat Queeny nebo Stratovarius, i když umím jen půlku textu. Někoho, s kým se budu dívat na himym. Prostě někoho novýho. Miluju svoje kamarády, jsou úžasný a vím, že to všechno bych mohla dělat s nimi, ale já prostě chci taky o někom vyprávět. Ale kde sakra někoho potkat? Nevím o žádném místě, kde bych mohla potkat nové lidi. Jediný okruh, kde se pohybuju, je škola, kde ze třídy nikoho nechci, protože jsou všichni neuvěřitelně úzkoprsí a ze staršího ročníku už vůbec, protože ten okupují kamarádky. A pak? Klavírní soutěže a koncerty? Tak určitě. Tam se všichni chovají slušně, nikoho nevidíte se smát blbostem. Tedy, až na mě. Protože já tam přiklušu s El. s kterou se prostě nahlas smějeme a nikoho to netrápí, protože ona si matlá na pusu rtěnku, a já jsem přece děsně v klidu, že se tak dlouho oblíká. Miluju tu holku.

Nebudu ztrácet čas
Nechám své starosti za sebou
Žiju jen pro tuhle chvíli
Poslouchej, můj příteli
Všechny věci jednou skončí
Navždy je teď
Tak na co čekáš?

Potřebuju na sobě něco změnit. Jsem hrozně nudnej člověk se spoustou keců, ale jinak nic víc. S vlasama do všech stran osobitě prohlašuji, že nejsem cirkus afro. O dva centimetry jsem si zkrátila vlasy. Heč. Změna jak prase, fakt. Chtěla bych se nějak zajímavě obarvit, ale to je blbost, protože kvůli klavíru bych nemohla do takových barev jako je dejmetomu zelená, modrá nebo tak. Takže jediná zajímavá barva je vínová nebo červená, přičemž s červenou bych vypadala jak idiot, protože červená a kudrnatý vlasy.. ne díky, a vínovou má El. To je fakt na psa. [Urážka psů, já vím.] Navíc vidím mamky vyčítavý pohled na moje budoucí eventuální odrosty. Chtěla bych jít do černý, fakt bych chtěla. Navíc by mě taky lákala myšlenka, že by mi to chytlo kapku do odstínů tmavě modrý, takže bych měla černý vlasy s modrými odlesky, což by bylo boží. Ale nakonec to stejně zkončí tak, že si koupím nějaký fakt zajímavý odstín hnědý barvy a obarvím se na hnědo. To bude fakt hrozná změna. A to vlastně jen na popud mamky, protože mě dělá tmavá barva na vlasy dobře, no. Takže s vlasama asi nic. Vkus nechci měnit, jsem s ním spokojená. Na linky už povětšinou seru, nechce se mi s nima patlat, takže si je maluju jen příležitostně a nic jiného mě jaksi nenapádá. Přitom vážně potřebuju změnu, nějakou fakt velkou. Těším se na nějaké své životní rozhodnutí. Dneska se mi zdálo, že mě vzali na hudební gympl - můj sen. Teda, byla to dost pomatená noc, ale i tak. Rodiče mi tam nedovolí jít, je to internát.. a ta škola pro mě ztratila výhodnost, když hudební část kamsi přesunuli. Takže jak to nekonec skončí? El. a Es. odjedou do Prahy na uměleckou, kam je přijmou s otevřenou náručí, protože umí obě kreslit a malovat naprosto božsky, a já zůstanu tady na gymplu s jediným rozdílem - skončím na konci třídy, v poslední lavici, bez souseda, budu si kreslit na ruku a nakonec mi snad nezbyde ani nic jinýho, než dávat pozor při vyučování. A to je fakt zlý. Neumím si to představit. Na jednu stranu se těším, budou to zase chvíle pro sebe, budu si čmárat na papír, nebudu muset mluvit, budou mě málo vyvolávat, budu ta divná holka, co byla dřív v pohodě. Je to zvláštní představa, být jednou sama. Ale jak dlouho mi to vydrží, aby mi nevadilo sedět sama. Nanejvýš půl roku. Pak si snad zvyknu.

Můj život je v sázce
Dochází mi čas
Je to jako bych žila ve stálých pochybách
Strach ze zítřka
Strach z dneška
Snažím se zůstat
Snažím se utéct

Není nic horšího, než vidět vlastní mámu ve špatném stavu, nedej bůh brečet. Někdy ji přistihnu, jak sedí na posteli a kouká do prázdna se slzami v očích. Jindy zase u sebe v pokoji s vystydlým hrnekm čaje, kterého se ani nedotkla, ledovýma rukama a skelným pohledem. Pak, když mi uklízí v pokoji, najednou se zastaví a úplně zapomene, co dělá. Nevěděla jsem co se děje. Myslela jsem na nejhorší, že je třeba nějak vážně nemocná, nebo že třeba táta. Nebo že se rozvádí a my se budeme muset rozhodnout, ke komu půjdeme, že budeme procházet od soudu k soudu, že to bude jak v pekelným labyrintu, od kud nebudeme mít kudy utýct. Nebo že byl snad někdo někomu nevěrný, ale to mi přišlo divný, naši přece ne, ti se mají rádi, jsou vzorový pár, který se nakonec ve všem shodne. Pár, který má ve všem jasno, který je dokonale sladěný, který měl svoje problémy, ale nejhorší je za nima. A pak mi došlo, co by asi nejvíc ranilo mě, být na máminým místě. Nejdřív mě napadlo, že kdyby snad jedno z mých dětí bylo nějak vážně nemocných a umíralo, ale to je přece blbost, já jsem v pořádku, brácha taky, se sestrama mluvím a ty by mi něco řelky a nejstarší bratr u nás nedávno byl a jeví se taky jako zdraví. Nechápala jsem, v čem je problém, nedokázala jsem pochopit, co se mohlo stát tak vážného, že to zlomilo mojí mámu, která je přece ta nejsilnější. Ta, která všechno zvládne, která prožila tolik promblémů, které zvládla, že by byl hřích je jmenovat, ta, kterou nic nezlomí. Byla a jsem na všechny nervozní, naštvala jsem se kvůli kravinám, nedokázala jsem přemýšlet nad ničím jiným, než nad tím co teď asi mamka dělá. Ale pak mi to došlo. Ani nevím kdy přesně. Prostě jsem se najednou podívala pravdě od očí. Všechny ty mamčiny telefonáty mi najednou začaly dávat smysl. To, s kým mluvila, tak dlouho, a jak.
A najednou, včera, když jsem do všeho třískala a nadávala, protože se všechno tak příšerně zmrvilo, jsem nakonec rozbila svíčku. Svoji oblíbenou, která tak krásně voněla. Ani nevím, co to bylo za vůni. Možná červený ribíz? Nebo mango, já nevím, nerozeznám to. Ale vonělo to krásně. A já to rozbila. Prostě jsem se skácela a začala strašně brečet. Nejdřív kvůli svíčce. Pak kvůli tomu, že holky si teď zrovna někde užívají na koncertě a já v pátek večer tvrdnu doma. Pak kvůli M., že mi chybí, že bych ho chtěla zase vidět (ne, nechtěla) a že jsme nebyli jako staří manželé, že jsme se měli rádi, že i když si z nás teď všichni dělají srandu a nevidí, že mě to bolí, to všechno stálo za to. Pak kvůli bráchovi. Kvůli neteři, že je nemocná. Kvůli mámě, že je nešťastná a já nevím, jak jí pomoct. A pak mi to prostě docvaklo. Máma je nešťastná. Máma. Moje máma je nešťastná a kvůli ní jsem nešťastná i já. A když jí momentálně netrápí žádné její dítě, musí být tím dítětem sama. A tak mi docvaklo, že babička umírá.

Kazdá chvíle pomine
Už se nikdy nevrátíme
Tak si tvoříš svůj osud
Tak využij svůj den


Ve správný čas na správném místě

24. ledna 2013 v 20:17 | רנטה |  Úvahy k zamyšlení
Stále kudrnatá.
Stále zelenooká.
Stále s průměrnou/podprůměrnou výškou. (Nehodící se škrtni.)
Stále naivní.
Stále téměř negramotní.

Nenávidím odpoledky. Pořád nějaký sklíčka a petriho misky.. núďo. Ale vlastně ne, celkem mě to baví. Vůbec celá biologie. Hehe. Asi mi jebe. No, nevadí, každopádně, krásně se tam přemýšlí. Zatímco hledáte nějaký buňky a vocásky a vůbec, dospějete ke spoustě rozhodnutím, a když ne, tak si alespoň krásně pročistíte hlavu. Akorát mi tam u toho chybí, že si nemůžu pustit sluchátka, protože pak by to bylo fakt boží. Vlastně, když jsme se naposledy koukali na jakýsi dokument, jelikož jsme měli supl, stihla jsem si pokreslit ruku, sáhodlouze se vypsat a čmárat na papír. Jediný, co si z toho dokumentu pamatuju, je, že tam byly prasečí embria, který jsou neskutečně podobný lidským a ukázka líbání, kde si dva (a více) lidí předávají bakterie.. nechce se mi věřit, že jsem to kdy podstoupila, teď k tomu mám silný odpor. Vlastně, matne si pamatuju, že jsem kdysi kdesi četla, že DNA banánů je zpola stejná jako déená lidí.. takže jsme všichni napůl banáni. No není to povzbudivý?

Vlastně mě všichni hrozně rozčilují těmi svými plány. Jak si představují svou velkou lásku, ideálního partnera. Proč jsem já nikdy neměla vysloveně typ kluka? Jo, jasně, mám ráda černý vlasy a zelený nebo hnědý oči. Ale.. nic víc. Jsou tu ty věci, aby měl stejný vkus dejmetomu v hudbě jako já, ale to jsou už jiné věci, které jsou pochopitelné. Jasně, že holce, která by poslouchala řekněme punk by to neklapalo s někým, kdo poslouchá 1D. Mám snad jediné předsevzetí, aby byl vyšší než já, ale to při mé výšce fakt není žádný problém. Ale úplně mě fascinuje, jak ostatní plánují, kolik budou mít dětí, kde budou bydlet, co vystudují, kde a jak budou pracovat, co budou s přítelem podnikat.. proč já takové představy nemám? Proč si vedle sebe neumím nikoho představit? Když na to myslím, vidím sebe, malou, s úzkými riflemi a vytahaným svetrem s vlnitýma vlasama do půli zad a vedle sebe jakousi vyšší osobu, která má ale přes obličej cenzuru. Přes obličej, přes tělo, přes vlastnosti.. ani v představách o něm nemám jasno, nedokážu si vybavit nikoho, koho bych vedle sebe dokázala snést. Nevím ani co chci studovat, co chci dělat.. vlastně vůbec nevím, co se životem.
Když si mám samu sebe doopravdy představit za nějakých.. pět šest let, tak se vidím v bytě, kam se vrátím unávená z (bůhvíjaký) práce. Pustím si zprávy, vezmu si zmrzlinu, a zatímco umývám nádobí, poslouchám rádio nebo vůbec, prostě hudbu. Vidím se, jak ležím s nohama u hlavně postele a listuju časopisy. Vidím se, jak si pročítám své staré deníky, své staré já. Někdy si v deníku nechávám vzkazy pro mé budoucí já. Možná si pořídit nějakýho malýho pejska, nebo kočku, abych v tom bytě nebyla úplně sama. Každopádně bych chtěla byt, kde bude možné vyjít na střechu, po takových těch divných schodech, co vedou rovnou z okna bytu. Někdy si přivstat a koukat na východ slunce. Nebo naopak, večer se jít nahoru uklidnit.
Přijde mi to všechno strašně daleko, než něco takového bude moct nastat. Nedokážu se vidět nezmatenou, klidnou. Vlastně jsem už teď strašně rozvážná a oproti ostatním málokdy šílená. Ale zdaleka ne klidná. Pokaždý se najde něco, co mě prostě užírá, co mě strašně štve, něco, nad čím pořád přemýšlím.

Vezmu si černý brýle a pojedu s vámi kam chcete. Třeba i do Vesmíru. Hlavně zařiď odvoz a dozor, Všemohoucí.

Můj život nastal životní změnu. Ne, kecám. V mém životě se absolutně nic nemění. Všechno je pořád strašně stejný. Jelikož je po Vánocích, naši mají mánii "naše dceruška už je o tolik starší" - a to proto, že za necelý dva měsíce mám narozeniny. A že by nějaká závratná změna? Že by mě třeba pustili s kamarádkama na koncert, který je, pravda, až do noci, ale na druhou stranu, odvezl by mě táta? Ne. Raději mi to zakážou, a holky půjdou samy. Boží.

Na rukou rukavice, kolem krku šálu, tlustej kabát, vznáším se na oblacích.. vlastně ne, mezi nimi. Lítám tam nahoře, se mnou i ptáci, mluvím s nimi, i když nerozumím.

Stropnice

20. ledna 2013 v 16:26 | רנטה
Važte si svých rukou, protože jakmile vám půjdou do háje, tak budete na prášky, to vám ganartuju. Protože jakmile na vašich rukou závisí úspěšnost, tak si jich musíte sakra hodně vážit, jinak se vám to vymstí a přjdete o to jediný, o co vám fakt vážně jde.
Úžasný, zjistit, že vás začínají brnět ruce, že vás bolí zápěstí, že nemůžete pořádně nic stisknout.
Jestli kvůli tomu nebudu moct hrát, tak se půjdu střelit, fakt, skočím z zeležničního mostu a přitom si budu systematicky střílet mozek z hlavy. A každýmu kousek věnuju, na památku. Ale z Labe si ho lovte sami.
All you need this love.. All you need this love.. All you need this love, love..
Love is all you need.
Jsem úchyl do čajů. Pořád mám v termosce zásobu krásně horkého neslazeného čaje, v jednom kuse ho srkám ze svého krásného, kýčově babičkovsky kytičkovaného hrníčku. Miluju vaření čaje, a především zbožňuju černý čaj. Dělám všechno tak úžasně podvědomě, napustím vodu po okraj, položím na sporák, pustím plyn, připravím hrníček a sáček s čajem, sednu si a koukám do blba. Koukám a koukám, dokud mě z mých naprosto nesmyslných úvah, jakože jaký by to bylo být krvinkou v něčím těle, nevyruší pronikavé pištění konvice a horká bílá pára všude okolo. Pak čaj zaleju, vezmu do dlaní a a nechám si jím propalovat bříška prstů.
Love, love, love... Love, love, love..
There's nothing you can do that can't be done,
nothing you can sing that can't be sung,
nothing you can say blablablablablablabla..
it's easy.
Naučila jsem se krásně improvizovat, prostě nechat běhat prsty po klavíru a levou rukou hledat harmonie. A když se pak něco naučím, hraju to pořád dokola a dokola, abych si to pořádně vštípila. Druhý den přijdu ke klavíru znovu, z předchozí melodie si nepamatuju ani ň, tak si najdu jinou, a takhle pořád dokola. Našla jsem si soundtrack z Tajuplného ostrova, Forresta Gumpa, Annu Kareninu, Amélii.. je to super. Mám vytisknuto i spoustu not, který jsem dneska konečně smysluplně uspořádala do desek. Zbožňuju listování v nich, a vybírání náhodných částí a spojování je v jedno. Tak si utvořím vlastní splácaninu oblíbených kousků od All you need is love přes All my loving, Imagine, Yesterday po Sweet child o'mine a November rain. Je to boží.
All you need this love.. All you need this love.. All you need this love, love..
Love is all you need.
V jednom kuse teď koukám na himym, po tom, co jsem se rozhodla znovu, nejspíš posté shlédnout Přátelé, hezky od začátku. Ale teď prostě jede himym. Doma mě za to začínají fakt nenávidět, pořád na něco koukám. Ale já prostě nechci dělat nic jinýho, tak už to prosím pochopte. Už i z toho bušení do klávesnice mě pěkně bolí ruka, tak co mám asi dělat? Zblázním se z toho světa kolem sebe, nejradši bych se zavřela do pokoje, zalezla pod peřinu, a sledovala stíny ve tmě a počítala stropnice nad hlavou. Jo, normální lidé sní o počítání hvězd zdánlivě nekonečného vesmíru. Já počítám stropnice.
All you need this love.. All you need this love.. All you need this love, love..
Love is all you need, Love is all you need, Love is All you need, Love is all you need..
Tady jde úžasně poznat, jak jsem boží a krásná, a jak moc ráda se fotím. Tehdy jsem si ostříhala vlasy a udělala lokny. Já mám totiž jinak fakt hrozně málo kudrnatý vlasy, žejo. Ale vypadalo to pěkně. A na týhle fotce vidíte, jak sladce to vypadá.
Už mě ta ruka fakt bolí. To bude fakt prdel, jestli to budou karpální tunely. Jděte si do háje, vy s těma problémama, co máte a nemáte, co chcete, co nechcete, se známkama nebo známostma. Ale ne, nesmím být zlá.
Loučím se.