Listopad 2012

Ten pocit..

11. listopadu 2012 v 14:02 | רנטה |  Úvahy k zamyšlení
... když někdo nepovolaný zjistí adresu tvého blogu.

Mám chuť někomu roztrhat plíce, průdušky, zvalchovat ksicht a zadek. To by se mi možná i ulevilo. Hm, lákává představa. Každopádně, lidé zjišťují věci, které nikdy zjistit nemají a já pak trpím pocitem viny, že je teď vlastně budu muset zabít, aby má tajemství zůstala v bezpečí. Ne, že by tu byla zrovna tajemství. Ale pšt.
Každopádně, lidi jsou moc zvědaví. Řeknu "Nekoukej se na to." a tím je v podstatě podnítím k tomu, aby se na to podívali. Je to normální? Neříkám, že já to nedělám. Ale i tak. Vůbec, co má co někdo znát můj blog a ještě ho někomu dát? Navíc tomu poslednímu, kdo by ho měl vůbec kdy číst. A i kdyby četl jen dva články, jak mi nesčetněkrát odpřísáhl, co to má co číst? Když věděl, že nechci aby to četl? Zabít tyhle odrůdy lidí.

Miluju ten čaj, co je z takových těch kuliček. Nedám si to do čaje, ale vždycky to jím samotný, až mě to pálí na jazyku, je mi z toho špatně, ale stejně nemůžu přestat. Je to boží na druhou.

Hrozně jsem si oblíbila číst takový ty hrozně složitý knížky, kterým nerozumíte ani slovo, dokud si text nepřečtete alespoň pětkrát. Musíte se soustředit, nesmíte číst a pouštět to jedním uchem dovnitř a druhým ven, protože pak se stejně musíte vrátit, aby ste tomu alespoň vzdáleně porozumněli. Dekameron, Stříbrný vítr. Akorát nedoporučuju číst Stříbrný vítr a Sherlocka Holmese v podstatě najednou. Dokáže z toho docela slušně hrabat.
Jakmile jsem pak dočetla Dekameron, Šerlyho a Větřík, musela jsem si půjčit oddechovku, biografii Johnnyho Deppa, načež jsem zjistila, že přišel o panictví když mu bylo čtrnáct, a to na zadním sedadle pick-upu s o čtyři roky starší holkou. Takže tý holce bylo osmnáct? Bitch. Mám dojem, že mí spolužáci mají co dohánět.

Zjistila jsem, že jsem vlastně hrozná děvka, s každým něco mám. Alespoň podle teorie S. Takže vlastně mám jednu vážnější známost, pak dlouho utajovanou ale stále žhavou aférku s kamarádem vážné známosti, a se S bokovku, s kterou ona podvádí L. Takže jedinej, s kým nic nemám, je L. To je super, hehe.


Oni jsou prostě dokonalý. Tu písničku už znám strašně dlouho, jen mi nikdy nedošlo, že je vlastně od těchle Bohů. Je to jako We will rock you, We are the champions, prostě to znáte odjakživa.
Rozčílilo mě, když jsem zjistila, že Queen pořád "existujou", ale jen si Queen říkají, a není tam JEDINÝ bývalý člen. To je prostě ukradení jména. Zabíjela bych. To oni si všechno vydobili a pak si jen někdo přivlastní jméno a jde si dál. Přitom teď už je ta skupina úplně na hovno.. kam se poděl kvalitní rock, že. A ať si kdokoli říká co chce, Adam Lambert je holčička, co nedokáže zazpívat nic pořádnýho. Proboha Freddie, když si odešel, všechno se zmrvilo, doufám, že se na tohle nediváš, a jestli ano, doufám, že na ně sešleš blesk nebotakněco, aby už dál neprznili kvalitní hudbu.

S. mě pořád uhání, abych to už konečně dopsala. Nějak není čas. Pořád něco. Rozčiluje mě ta trojka z fyziky, i když už jsem to více méně spravila tak, že už se dá říct, že "se to dá vytáhnout". Jak se patří, mami.

Absurdně krátký článeček, na to, jak jsem ho psala dlouho a po kouskách. Bitch. Příště holt. Snad.
Půjdu si udělat sendwich nebotakněco, ať si připadám trochu flegmaticky. Cheche.
Loučím se.