Jsem moc líná na to, abych vymýšlela název

10. října 2012 v 19:12 | רנטה |  Úvahy k zamyšlení
Dávno jsem došla k závěru, že jsem vlastně naprosto ztracený případ. Tenhle web upadá a já s ním. Kam se poděly má vtipnost, prostořekost? Ne, to si zase fandím, prostořeká jsem pořád. Například na hodině zeměpisu, když se hádám s učitelem, jestli je pitomej on nebo já. K neuvěření, že mu to ještě nedošlo. Vždyť je to jasná věc.
Poslední dobou mi všechno přijde hrozně obyčejný, tuctový. Každý okamžik jako by byl kopie průklepu faxu, všechno se akorát točí dokola. Je to normální? To se nemůžu skvěle bavit, milovat své spolužáky, chodit do školy ráda? Místo toho mi akorát lezou na nervy a uvědomuju si, že jsem na ně nějak moc hodná. Mohla bych je prostě poslat do prdele, když mě prosí o lepidlo. Mohla bych je ignorovat, když mě poprosí o vytisknutí fotky. Mohla bych si nasadit sluchátka a hudbu na plný pecky, abych nemusela poslouchat jejich hloupé a často naprosto nesmyslné narážky. Mohla bych. Tak proč to vlastně neudělám? Sama nevím. Asi proto, že cokoli špatného udělám, vždycky se mi to tak leda vrátí, a to by mi vzhledem k prospěchu například z fyziky zrovna nepomohlo. Tak proč vlastně trávím čas s těma odporně zabedněnýma pitomcema, když bych se mohla posunout o kus výš a bavit se s někým inteligentním? Ten problém možná bude to, že nikoho takovýho neznám.
Mít kamaráda, který má cíly je jedna věc. Mít kamaráda, který má nesmyslné cíly, kterých možná dosáhne, ale nic tím nezíská je věc druhá. A dívat se na někoho takového a nemoct mu nic říct je věc třetí, ze všeho nejtěžší. Vážně nechápu, že někteří lidé pokládají za důležité naučit se hrát One thing od 1D. Copak nezná pravou hudbu? No nic, nebudu se rozčilovat.
Fakt bych si přála, napsat kamarádce, s kterou jsem se kdysi tolik bavila. Fakt bych si s ní chtěla zase popovídat, nostalgicky zavzpomínat, domluvit se na nějakém tom setkání a zase se někam pohnout. Škoda jen, že ji ten foťák tak rajcuje, až se před ním svléká.

Čím dál víc si uvědomuju, jak moc miluju ticho. Už mi veškerý ten rámus leze na mozek, chci klid. Vychutnávám si ty chvíle, kdy jsem sama doma, když se všechno utiší a já se můžu alespoň na chvilku zastavit, utišit bolest hlavy a chvíli si odpočinout. Začínám mít ze všech okolo migrénu.
Kdysi jsem milovala světlo, živost, společnost. Teď miluju chvilky, kdy jsem sama, je pokud možno přítmí (ne úplná tma, to nic nevidím, ale prostě přítmí), kdy můžu pozorovat různý stíny, jak se odrážejí a je ticho. Zase jsem objevila krásu toho, zalíst si pod deku a psátpsátpsát. Věty zase sypu z rukávu, je to duchaplné, když se můžu při něčem odregovat. Škoda jen, že ty chvíle nejsou delší.
No nic, konec depresím (haha, jsem tak vtipná).

Dneska se nás učitel zeptal, co vidíme, když se podíváme do zrcadla. Musím přiznat, že jsem to zkusila (napotřetí pokus jsem už s kříkem neutekla, to jsem dobrá, co?) a najednou.. mi došla fantazie. Co jsem viděla? Odraz. Odraz svého odrazu ve skutečném životě. Co jiného jsem chtěla? Nevím, jak samu sebe popsat, natož co v sobě vidět? Nejradši bych vlezla do karantény a jen koukala na černou zeď. Žádný lidi, nic. Asi začínám být fakt skromná, stačí mi čím dál míň. A nebo jsem zralá do blázince, tradá, možnost číslo dvě, mnohonásobně pravděpodobnější.
Pro dnešek končím, mám toho dost. Ale budu už psát častěji. Snad. Doufejte.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Shira Elizabeth Freux Shira Elizabeth Freux | Web | 10. října 2012 v 20:52 | Reagovat

Zrovna nedávno jsem přemýšlela nad tím, co jsem vlastně zač. Kdo je ta holka v zrcadle. Přišla jsem na to, že ji vlastně vůbec neznám a bojím se jí. To není moc skvělé :D

2 Mia. Mia. | Web | 22. října 2012 v 17:54 | Reagovat

Jak si se zmínila o 1D rozbolela mne hlava. Chodit do školy ráda, bych chtěla strašně moc, chtěla bych se těšit na někoho. Chtěla bych se těšit na nějakého kamaráda, co má společné zájmy jako já.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.