Lidé jsou zvláštní tvorové. Na světě existují až neskutečné rozdíly. Zatímco někdo se trápí tím, že si nemůže koupit iPhone 4, jinde děti umírají hned potom, co se narodí. Zatím co my ohrnujeme nos nad koprovkou, jinde umírají hlady. A proč? Protože se lidská rasa nedokáže sjednotit a pomoct si navzájem. Protože všichni lidé jsou nehorázní sobci, a ten kdo tvrdí, že sobec není, ten je největší ze všech (což už jsem nedávno psala).

Nedávno jsem zjistila, že jeden můj spolužák není až tak neschopný, jak jsem si myslela. Jeho vyjadřovací schopnosti nejsou beznadějné a řešit s ním světové problémy není od věci. Těžko říct, jak jsme se dostali od hokeje přes demokracii, stát, lidé až k osobnímu hodnocení a dále k Rathovi a podobně.

Někdy bych si přála, moct se vznést, zapomenout na všechny problémy, na celý svět, létat na obláčku svých snů.

Nechápu, jak někteří mí spolužáci mohou tak bezstarostně sledovat svět růžovými brýlemi a nemoct si nevšimnout, kam se celý svět řítí.

Sama sobě už přijdu až pošahaná, že mě to tak trápí, ale upřímně, baví mě zabývat se úvahami o tomto tématu, zvlášť, když čas od času najdu někoho, s kým se o tom dá mluvit.

A teď trochu z jiného soudku.

Myslela jsem si, že jsem tolerantní člověk, ale všechno má své meze. Parta dívek z naší třídy mě až nehorázně rozčiluje. Jenom tím, že JSOU. Ani nemusí nic dělat.. jen to krásné ticho o první hodině tělocviku v šatně, bolí mě hlava, ale tu chvíli, kdy je ticho si užívám. A potom přijdou tyhle.. osoby a začnou se strašně nahlas smát, ječet a objímat. Já nevím, to jsem nenormální, že nemám v povaze se s kamarádkama pořád objímat, říkat jim zdrobnělinami, ale že Charlottě říkám Sáruše, a Demelze Lízuše, místo toho, abych jim řekla Sárinko a Lízinko, a ještě ke všemu jim nezapomněla poslat vzdušný polibek? Mám je ráda, ok, oni to ví. Ale nemám zapotřebí jim dávat pusu na čelo. K čemu to? Raději s nimi řeším lepší věci, než to, jestli se ve slově "sbalit" píše S nebo Z.

Zjišťuji, že je mi v poslední době, až na dvě kamarádky, lépe mezi kluky než mezi holkami. Ano, kluci jsou sice momentálně dost pubertální, mluví ve dvojsmyslech a podobně, ale když jsem mezi nimi, jsem nějak uvolněnější.

Nedávno jsem si psala se třídním playboyem a on se mě ptal, jestli si vážně myslím, že je děvkař. Když jsem se nad tím zamyslela, musela jsem přiznat, že děvkař není. Nikdy jsem nebyla ten typ, co plácne něco, co ani tak nemyslí a nepřemýšlí nad tím, co říká. A tak jsem chvíli váhala, co mu říct. Nakonec jsem řekla prostě to, co si myslím. Není děvkař, ale (co si budeme povídat), všichni víme, že není ošklivý, je hezký, i on to ví a prostě toho zneužívá. Mluvím za spoustu lidí, když řeknu, že když není nablízku již zmíněná parta uječených čehosi, je v pohodě, a je s ním zábava. Ovšem, když se k němu přižene harém, změní se a to se radši klidím. Na otázku, čím se změní, jsem nedokázala nijak odpovědět. Popírá, že s nimi flirtuje a houževnatě mi vnucuje, že je se všema jenom kamarád. A tak jsem mu prostě řekla, že nejsem jediná, kdo si myslí, že tak trochu zblbne, když se k němu přižene tato nepojmenovaná a naprosto neurčitá parta ze třídy. Poděkoval mi za upřímnost a potěšilo ho, že si myslím, že je "v pohodě". Což jsem, upřímně, moc nepochopila, protože je v pohodě... no a? :D

Odpoutání mysli od těla.. dá se to vysvětlit mnoha způsoby.. momentálně mě napadá smrt. Stádium, kdy se všichni oddalujeme tomu, co jsme důvěrně znali, a jdeme za něčím jiným, novým. Asi každý z nás si přeje zemřít s vědomím, že něco dokázal a příští generace na něj nezapomenou. V dnešní době by asi bylo jednodušší spáchat nějaký extrémní zločin, aby na dotyčného nikdo nezapomněl, než aby se snažil dokázat něco nádherného.

Co je vlastně v dnešní době ceněno? Napadá mě jen jedno slovo - peníze. Kdo má kontakty, má peníze. Kdo má peníze, má moc. Kdo má moc, má pravomoce. Kdo má pravomoce, může všechno. Kdo může všechno, ten si píská.

A ti, co opravdu chtějí něco víc? Ti, co se snaží něco dokázat, předat do dalším generacím.. ty jsou vykořisťovány, a to tak, že dost masově.

Svět je nefér.

Ne, svět je fér. To lidi jsou svině.

Polibek - předzvěst milostných dobrodružství

Soutěž - nikdy se nedostaneš do nebe, pokud se budeš bát výšek

Konkurence - tvé zbytečné obavy tě brzdí

Kamarád - příjemné zážitky

Přítel - nenaplněná touha, ale příjemný zážitek

Schody - vnitřní nejistota

Pád - úskost a zranitelnost

Padání - budeš si připadat zranitelný

Zrcadlo - varuj se faltešných lidí

Smůla - sám sebe trestáš za vlastní omyly

Divadlo - velká společnost

Samota - straníš se života

Vzpomínky na dětství jsou důležitou součástí našeho života. Stádium vývoje, kdy se o nás všichni starají a naše problémy spočívají v tom, zda dnes jít ke koupališti nebo na pískovišti. Uchováváme je v paměti jako drahocené klenoty. Vracíme se k nim, abychom si připomněli okamžiky bezdůvodného štěstí a když je nám nejhůř a chceme chvíli klidu, utíkáme jim naproti. Útržký, které často ani nedávají smysl a já čas od času přemýšlím, zda jsou vůbec skutečné, se mi honí hlavou a já vzpo

mínám na chvíle, kdy jsem svět viděla jinýma očima.

Spolu s rodinou jsem své rané dětství strávila v České Lípě. Po dovršení mého třetího roku jsme se přestěhovali do Ústí nad Lebm, kde žijeme dodnes. Téměř před deseti lety, kdy jsem poprvé spatřila Ústí, svůj nový domov, dětským pohledem, viděla jsem vysoké stromy, na které se snadno poleze, parky s pískovišti i prolézačkami a sousedy s podobně starými dětmi, jako jsem já. Jen si zvyknout a je to ideální domov...

Jenomže svět se vyvíjí a s ním i lídé. Stromy se nechaly vykácet, mnohá přátelství se změnila a parky se staly útočištěm narkomanů. Dříve krásná místa se zastavěla sídlišti, hotely a obchody. Lidé se stáhli do sebe a stali se uzavřenějšími. Přátel a kamarádů ubývá a postupně se z nich stávají jen "známí".

Vyrůstala jsem v tom kouřem obohaceném městě jako spousta dalších. Nyní, vědoma si toho, kam směřuje česká kultura i populace, se dívám na zprávy a sleduji nejnovější záběry protivládní demonstrace, odehrávající se v Praze. Poslouchám spolužáky, jak si stěžují na školu a jen mlčky děkuji Bohu za to, jaké vzdělání mi bylo poskytnuto. Lítostivě se usmívám nad těmi, kdo veškerý svůj volný čas tráví dlouhými hodinami hraní počítačových her, zatím co já škrábu na papír nejrůznější smyšlené příběhy, šťastná za to, že jsem odlišná.

Sleduji, jak se postupem času z Ústí, pro mne důvěrně známého města, stává místo s věčně vypjatou náladou; napětí dosahující tisíce woltů; město s obyvateli, kteří jsou agresivní, nevtřícní a nepříjemní; město se zákoutími, ve kterých pravidelně dochází k násilí.

Někdy váhám, jestli se smát nebo brečet. Při pomyšlení, že po světě chodí spousta lidí, kteří by chtěli něco změnit, ale nemají pravomoce - a ti, kteří tyto pravomoce mají, nic nedělají, je mi líto příštích generací, které budou žít v tomto světě a v nastoleném režimu. Na místě, kde lidé, kteří denně zachraňují lidské životy, mají nižší platy než jiní, kteří se hádají v poslanecké sněmovně.

A na druhou stranu? Můžeme být všichni rádi, že je to tak, jak to je, protože už bylo a zřejmě bude i hůř.

Právě jste měli možnost, přečíst si můj skvělý sloh, který jsem též odevzdávala svému profesorovi českého jazyka. Obávám se, že už mě tu neuvidíte, jelikož mě pošle někam do blázince - nejlépe Bohnice. Vyjádřit svůj názor snad ale ještě můžu a co by se mohlo v nejhorším stát? Dostanu za závěrečnou slohovou práci špatnou známku. Ani to mě nezabije.

Brenda B.

Nerada se rozčiluji. Takže, nádech, výdech, nádech, výdech.

Včera jsem měla velmi zajímavý rozhovor s.. jedním klukem. Tento "rozhovor" byl z počátku spíše jednostranný, já se snažila odpovídat kráce - neměla jsem ani čas ani náladu, konec konců, vedla jsem daleko zajímavější rozhovor s někým jiným. Ale ve chvíli, kdy se začala řeč stáčet na klavír, jsem rozhovor začala sledovat se zaujetím. Nejdřív mě chvíli podporoval, že můj dlouho plánovaný koncert určitě zvládnu výborně. Nevím co jsem řekla nebo udělala, ale v jednu chvíli toho asi začal mít dost. Jak už jsem zmínila, beru to vážně - je to můj největší koníček, kterému se opravdu odevzdávám, má chlouba a pýcha.

Prohlásil, že mám klavír ráda jen kvůli tomu, že mám talent. Ano, všichni vidí talent. Nikdo si neuvědomí, že jsem klavíru odevzdala veškerý svůj čas, píli, vytrvalost a celé své dětství. Zatímco ostatní běhali po loukách a hráli na mrazíka, já seděla doma a tvrdě dřela na Sonátě od Haydna. Zatímco ostatní prožívali první lásky, já se snažila bezchybně zahrát Chopina. Zatímco ostatní byli do noci venku, já plakala u klavíru, že mi nejdou lomené oktávy na konci Brilantních Variací.

Zhruba v jedenácti jsem to rodičům neskutečně vyčítala. Nenáviděla jsem je za to. A teď? Jsem jim tolik vděčná, že mě u hudby a u klavíru udrželi i přes ty mé nálady, že to snad ani slovy nelze vyjádřit.

Ne, já nemám ráda klavír jen kvůli svému talentu, který sice nejde přehlédnout, ale především kvůli těm lidem, které bych bez klavíru nejspíš nikdy nepoznala. Aniž bych hrála na klavír, těžko bych poznala svého nejlepšího kamaráda. Těžko bych se seznámila s o rok mladší kamarádkou, která byla nedávno bláznivě zamilovaná do mého bratra. Těžko bych poznala, co je to radost z vítězství, slzy štěstí.

Když jsem se mu svěřila s tím, jak je těžké dokázat sama sobě, že na to mám, a přitom ale nezklamat všechny ty, kteří mi důvěřují, dostalo se mi v odpověď, že se neumím uvolnit. Kdybych se neuměla uvolnit, těžko bych asi byla tam, kde jsem. Jsem ale "příliš vážná a někdy až moc smutná". Ne, to není smutek, to je jen uvědomování si skutečnosti. Sice je pravda, že už se nesměju každé kravině, jako někde ve čtvrté nebo páté třídě, ale.. pořád tu jsou lidi, s kterými dokážu mluvit jak vážně, tak se s nimi i smát. Lidi, kteřím plně důvěřuji a mohu si dovolit s nimi vést intelektuální rozhovory.

Zjistila jsem, že hra na klavír je pořád jenom hra. Ano, hra. Hra, o které by se dalo říct, že na ní závisí celá má kariéra. Mám se uvolnit, a brát to jako srandu. Jistě. Zkuste si stoupnout před pár set posluchačů a zahrát si takového Rachmaninoffa a uvidíme, jak moc vám bude do smíchu.

To nejlepší ale teprve přichází. Následně se dozvídám, že ty koncerty bereme všichni moc vážně. Mám si vzít plážový klobouk a vedle piána si položit nočník. Udělat ze všeho zábavnou show. Lidé by se přece bavili, no ne? Zapojit publikum. Jsme v jiné době, tahle vize by přece měla úspěch, ne?

Nedokážu si ani představit, že bych se snížila k tomu, aby v sále byli lidé, kteří by při poslouchání hudby jedli, nebo si povídali. Ne. V sále má být ticho. Dotyčný se má nechvávat unášet líbeznou hudbou, cítit rytmus vycházející z klapek klavíru, na rukou mu má naskakovat husí kůže při poslouchání ať už rychlé nebo pomalé hudby.

Nevím, jestli se mám smát nebo brečet. Je to jako kdyby mi bylo pět a někdo mi přímo před očima roztrhal mou nejoblíbenější panenku. Jako by mi někdo zakázal poslouchat Beatles nebo Queen. Jako by mi někdo vzal můj sen.

Nevím co mám cítit a jak to brát. Možná jsem přecitlivělá, ale dotklo se mě, jak může někdo vidět hudbu. Jako zbytečný kousek kultury, kterou je zapotřebí nahradit něčím novým - moderním.

Nevadí mi lidé, kteří nemají rádi hudbu. Dobře, je to jejich věc a já jim do toho nechci kecat, je to jejich život, ať si ho žijí tak, jak uznají za vhodné.

Ale to, co jsem si včera vyposlechla..

Včera jsem zuřila, chtěla jsem něco rozbít a při tom nechat slzy téct proudem. Dneska jsem se kvůli tomu odpoledne ještě jednou naštvala. A teď? Už je mi to jedno. Upřímně doufám, že to, co by chtěl provést ten "kamarád", se nikdy neuskuteční. Věřím v to.

Brenda Brokenheart

Uznávám, že mě zprvu napadlo napsat celý článek o seniorech deroucích se do troleje. Ale ne, nakonec tu bude jen malá zmínka (jestli vůbec). Ne, napadá mě jiné téma - také o obyvatelstvu.

Má maličkost jezdí pravidelně trolejbusem číslo 57, kterému se říká Černý sxpres a já nebudu říkat proč. Domyslete si to sami. Je nutno říct, že já nejsem rasista - ani v nejmenším. Má nejlepší kamarádka je Ruska, druhá kamarádka je napůl Ukrainka. Obě mám ráda. Nikdy neházím lidi do jednoho pytle, dokud je nepoznám, ale všichni víme, že některé skupiny mají své chyby. Možná je to tím, že bydlím tam, kde bydlím. Možná tím, že je mám pořád na očích. A možná už mi říkáte rasisto. Budiž, udělejte si obrázek, já vám názor brát nebudu.

Každopádně, přijde mi neuvěřitelné, jak se nejmenované obyvatelstvo (já je pojmenovala Ty jejichž jméno nesmíme vyslovit, a s kamarádkou jim říkáme kiwi - fakt nevím proč, tak je tak budu nazývat i zde) sune do trolejbusu. Zprvu obývali zadní část trolejbusu. Potom se postupně dostali i ke kruhu. A nyní? Nyní už jsou i ve předu. Ne, že by se zbytek obyvatelstva obtěžoval také přesunout dozadu - to ani v nejmenším. MHD se v dnešní době, na tomto místě, v určité hodiny, stává mou noční můrou. Obavy, že se mi něco stane.. řekněme, špatné zkušenosti.

Někdy jsem dokonce tak paranoidní, až se v mé hlavě zrodí pocit, že mě sledují. Pak se tu také nabízí možnost, že nejsem paranoidní, že se mi to nezdá a je to pravda. V takových chvílích hledám útěchu v kombinaci mobilu a sluchátek, kde si obvykle pustím Let it be nebo Yesterday od Beatles.

Moc dobře si uvědomuji, že nejsme chudá rodina, naopak, žijeme v nadstandartu. Vlastní dům, vlastní pokoj, klavír, kroužky, škola... A přesto mě ovlivňuje dnešní svět a já si stěžuji na maličkosti. A potom, když člověk onemocní (a teď nemyslím chřipku), dostane se do nemocnice.. záleží mu v tu chvíli na tom, že má doma LCD televizi s HD rozlišením? Ne.Je pro mne záhadou, jak mohl svět takhle rychle dostat do úpadku. Proč? Spousta zemí krachuje - stačí se podívat na Řecko a najednou vám Česka republika přijde jako ráj na zemi. Jenže mně ne. Spousta lidí tu tvrdě pracuje, ale k čemu? Sotva se jim daří uživit vlastní rodinu a chudé rodiny pak díky splátkám a dočasné i trvalé exekuci dostane na ulici. Kam ten svět upadá? Fascinuje mě, jak bohaté děti pláčou kvůli tomu, že nemají nejnovější Iphone 5 a veškerými vymoženostmi, zatímco ty ostatní děti pláčou kvůli tomu, že si jsou vědomi ztráty práce jednoho z rodičů, i uvědomnění si všeho, k čemu to vede.

Dnes si již neuvědomujeme, co máme ve vlastních rukou - žijeme ve svobodě, většina z nás má slušné vzdělání a šanci uplatnit se i v budoucnu.

Co víc můžeme chtít?