Projít mlhou

1. června 2013 v 16:02 | רנטה
Je čas jít.
Je čas opustit.
Je čas změnit.
Je čas vzdálit se.
Možná se vrátím, možná ne.
Najdi mě.
A pak sněz.
 

sedmé patro

19. května 2013 v 21:16 | רנטה |  Úvahy k zamyšlení
Summer. Už za chvíli. Sluníčko. Dodává mi to energie. Dlouhý víkend, který přesto rychle utekl. Mám pocit, jako by už prázdniny přišly. Krásný pocit.
Mám nádherné plány na ty dlouhé dva měsíce, kdy nebudeme muset otročit ve škole a trávit svůj volný čas věčným stresem. Děkuju Bohu za to, že mi rodiče dovolili strávit týden s kamarádem na chatě. Společné fotky, sluníčko, co nám svítí do očí a smích, konečně smích. Jen se bojím, abych se netěšila příliš. Pak se totiž všechno skazí. Vždycky.
Proč vlastně píšu, když nevím, co psát? Hlavou se mi toho honí spousta, vždycky si říkám, jo, o tomhle pak napíšu článek, ale když už se konečně dostanu k počítači, najednou se mi všechno vypaří z hlavy a nemám o čem psát. A o tom, co mě napadá psát nemůžu, protože je to trapný. Všechno je to nějak trapný. Nechce se mi už mít ty divné nálady, nemluvit. Všichni se mě akorát ptají, co se děje, nechápou, že o tom nechci mluvit. Falešné iluze, děkuji nechci, poraď mi kam mám jít, ukaž mi cestu. Všichni se měníme a blbnem. Jo, to je to správné slovo. Všichni naprosto blbnem. Včetně mě. A ti, co si hrají na chytré, jakože neblbnou, blbnou ze všech nejvíc.
Jsem jediná, kdo odpoví vždycky? Kam se poděla snaha udržet rozhovor? Všichni se starejme jen o sebe. Pitomci a blbci, co je přestávám mít ráda.
Někdy mě děsí představy toho, co bude za pět, deset, dvacet let. Myslím daleko, všem to připadá divný. Nemám komu to říct, takže dál poslouchám. Proč ne, žejo. Vždyť je to jednodušší.
Sluníčko mi svítí do tmavnoucích vlasů, ležím na trávě a mžourám do nebe. Proklínám se, že nemám sluneční brýle.
Hraju a strašně mě to uklidňuje. Zase začínám věřit, že mám talent. Ten pocit, který mě na tak dlouhou dobu opustil, zase přišel, vrátil se. Ta přehnaná radost co mě pohlcuje je tak.. radostně pohlcující (výřečné). Pár tónů, co jim dokážu dát život. A konečně mě chválí, zase mě chválí a já se jen hloupě usmívám, okouzlená návratem toho dojmu, který jsem tak dlouho necítila. Je mi jinak, zase rytmicky hýbu prstama na kolenou, hraju. Dívám se do stropu a děkuju Bohu, jež je nade mnou, protože vím, že ten pocit mě dělá jinou. Ten pocit mě dělá odlišnou, tohle je můj parket, a tohle nesmím nechat odejít, protože tohle nemá nikdo, ten pocit musí být výjimečný pro mě, ne pro ně. Nesmím na to znovu zapomenout.
233648_tumblr_mkmyzqg1ju1s0fgcxo1_400_large
p.s. miluju nutellu

Obojek kolem krku

8. května 2013 v 17:06 | רנטה |  Úvahy k zamyšlení
Tahám se za dlouhý řetízek. Táhne mě ke dnu a přitom dodává jistotu, že dopadnu. Mizím z dohledu, ale stále se vracím. Vymítám ďábla, ale dál ho v sobě krmím.
Skříňka (respektive šuplík, ale to nezní tak poeticky), co se na ni úzkostně dívám. Tahám se za obojek kolem krku. Vytahuju přívěšek a vracím ho zpět. Neúprosně. Skříňka, co jsem ji schovala, ale dál vím, kde je. Není chvíle, kdybych její přítomost nevnímala.

Začala mě bavit chemie. Házet něco do povětří. Švanda.
Zjistila jsem, že lidi se strašně rádi svěřují a mě mají ještě radši jako studnici. Ovšem, neignorovat, co říkám, je pro ně jaksi o něco těžší. Who cares.
Pustila jsem si techno. Je to strašná vymývačka mozku. Ducduc.
Proč jsem šla studovat francouzštinu? Akorát ten krásný jazyk przním. Škoda mluvit.

Kam dál

Reklama